Facebook
Instagram
Bydlí v paneláku, ven vychází jen na dopolední nákupy a jeden by řekl, že se doma musí nudit. Opak je ale pravdou. Květa totiž žije na místě, kde lze z okna sledovat a tím pádem i „prožít“ ledacos. Od autonehod až po tajná milostná dostaveníčka.
V nenápadném panelovém domě na předměstí žiji řadu let a na rozdíl od jiných lidí, kteří se tu v podnájmech střídají jako ponožky, se zde já cítím doma. Dříve jsem mívala mnoho přátel a někteří z nich mi bývali sousedy… Dnes ale mohu říci, že jsem zůstala sama mezi cizími, kteří leckdy nedovedou ani pozdravit.
Milostné dostaveníčko na parkovišti mě pobavilo
Z důchodu mnoho peněz na kulturu nenašetřím, a tak mi jediným věrným společníkem zůstalo okno. Každé odpoledne, pravidelně po obědě, si připravím čerstvou kávu a místo před televizi usedám k okennímu parapetu. Že podobná kratochvíle musí být nuda? V mém případě jde o opak. Bydlím totiž přímo u rušného parkoviště, které kříží silnice, a tak je tu pořád co sledovat. Někdy si až říkám, že podobné příběhy snad ani nemohou být skutečné, a přece je vídám na vlastní oči.
Nedávno mě takto zaujalo dostaveníčko silnější mladé tmavovlásky a úplně holohlavého staříka, ovšem oblečeného jako by mu bylo maximálně třicet… Chvíli jsem myslela, že jde o nějakého taťku s dcerou, ale když se začali za auty „skrytě“ osahávat a líbat, došlo mi, že jde o jiný příběh. Chvíli jsem dvojici pozorovala s předpokladem, že se po nějaké té pusince zase rozejdou, jenže ne. Stařík měl opodál zaparkovaný větší vůz a kyprou slečnu brzy vtáhl dovnitř. Pravda, vidět na ně nebylo už ani z oken domu, přesto odpovědí na otázku, proč se onen vůz začal zničehonic divně kývat ze strany na stranu, moc není.
"Dramatická" bouračka přímo pod okny
Jinou příhodou byla zase kuriózní autonehoda. Už jen název autonehoda zní strašně, ale tahle byla víceméně směšná. Před naším domem parkoval luxusním osobákem jistý švarný stařík, ale když chtěl z místa vycouvat, nějak mu to nešlo a za volantem pořád s něčím „čaroval“. „Nuda,“ řekla jsem si tehdy a v tu chvíli od okna odešla na WC.
Jenže když jsem se vrátila, auto již stálo o dva metry dál u jiného auta, zřejmě u náhodně projíždějícího vozu jistého mladičkého hocha, se kterým se s největší pravděpodobností nechtěně „ťukli“. Ač byl samotný náraz patrně zanedbatelný (nic jsem neslyšela) a vozům se viditelně také nic nestalo, stařík mladíkovi nadával tak hlasitě, až ho bylo slyšet na půl sídliště. Prý že má na voze šrám a trvá na tom, že oprava musí jít z mladíkovy pojistky, že k nehodě došlo jeho vinou. Hoch, kterému mohlo být maximálně dvacet, chudák nevěděl co dělat, a tak začal telefonovat na všechny strany a věc řádně řešit.
Stařík si mezitím dal ruku v bok a druhou pak horlivou gestikulací důrazně vysvětloval přijíždějící hlídce, jak k nehodě došlo, že mu tam mladík vjel... No nevím, jak to bylo a co se vyřešilo, v rozhodující okamžik jsem u okna nebyla. Přesto mě příhoda utvrdila v přesvědčení, že za volantem nejsou moc „bezpeční“ lidé staršího data narození ani lidé příliš mladí.
