Adriana (33): Vesnicí zněl umíráček, ale divné bylo, že jsem ho slyšela jen já

Bydlím už od útlého věku na malé vesnici. Život v jednom domě s rodiči jsem časem vyměnila za vlastní bydlení na opačném konci vsi. Jediná malá změna, která u mě nastala, byla, že jsem se odstěhovala od rodičů na konec vesnice. Jako rodina držíme hodně při sobě, jenže doma jsem neměla téměř žádné soukromí, a tak jsem se rozhodla s tím něco dělat.

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (26): Ošklivý úraz mi otevřel brány do jiného světa. Málem jsem se zbláznila

Rodina na jedné vesnici

Shodou okolností se na konci vesnice prodával starší domeček. Rozhodla jsem se, že ho koupím. Neměla jsem v plánu se z vesnice stěhovat, jen se více osamostatnit. Mamka byla sice trochu smutná, ale já byla nedaleko. V novém domě bylo pořád co dělat a o víkendech jsem se dál pravidelně vídala s rodinou. Jak šel čas, stále více jsem si uvědomovala správnost svého rozhodnutí.

Mamka stárla nějak rychle. Byla jsem ráda, že jsem od ní kousek, kdyby cokoliv potřebovala. Nešlo si nevšimnout, že hubne a špatně chodí. Chtěla jsem jí co nejvíce pomáhat, a tak jsem toho občas u sebe navařila více a donesla jí jídlo do zásoby. Jednou jsem k ní šla bez předchozí domluvy. Našla jsem ji ležící na zemi.

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (24): Součástí mého života se stal stín, který chodí stále se mnou. Divné je, že se ho vůbec nebojím

Umíráček

Maminka upadla a nemohla se zvednout, jak byla slabá. Nelíbila se mi. I přes její nechuť, jsem ji odvezla k doktorovi. Ten konstatoval jen to, že se na ní podepisuje stáří. Na jednu stranu jsem byla ráda, že jí nic není. Na tu druhou bylo jasné, že se její stav bude zhoršovat. Ještě více jsem se zapojila do chodu jejich domácnosti.

Táta totiž také začal chátrat. Cítila jsem se bezmocně, protože věku se utéct nedá. Skoro jsem přemýšlela nad tím, že se k nim zase vrátím. Maminka ale tvrdila, že to zvládnou, že musím žít svůj vlastní život, a ne se starat o dva staroušky. Bylo mi doma najednou tak nějak smutno. Rozhodla jsem se, že si pořídím psa, se kterým jsem se naučila chodit na dlouhé procházky. Při jedné takové procházce jsem venku za vesnicí zaslechla umíráček. Bylo chvíli po poledni. Rychle jsem se otočila a běžela se podívat na rodiče.

Mohlo by Vás zajímat:

Štěpánka (37): Na dovolené jsem dostala zvláštní náramek. Následně se zlomilo moje prokletí smolaře

Slyšela jsem ho jen já

Cestou jsem potkala sousedku, která se mě zeptala: „Kam tak spěcháš?“ Vyděšeně jsem se na ni podívala. „Vy to neslyšíte? Umíráček. Musím se běžet podívat na rodiče. Mám zlé tušení.“ Sousedka vykulila oči. „Já ale nic neslyším, to se ti asi jen zdá,“ řekla udiveně. Zarazila jsem se, protože jsem ho slyšela i během našeho rozhovoru.

Nechtěla jsem se zdržovat. Už jsem byla skoro u domu rodičů. Vtom mě zastavil jiný soused a chtěl si povídat. Přes zvony, které říkaly, že někdo zemřel, jsem ho neslyšela. „Omlouvám se, ale já vás vůbec přes ten zvon neslyším, musím běžet.“ Ale ani on zvon neslyšel.

Doma jsem našla maminku opět ležet na zemi. Nemohla popadnout dech. Něco jí uvízlo v krku. Dusila se. Když jsem jí vyndala kus jídla z úst, pronesla slabě: „Kdo umřel, že zvoní umíráček?“  „Tak ho taky slyšíš?“ skoro jsem se radovala. Jenže sotva popadla dech a oklepala se z šoku, umíráček ustal. Když jsme to po pár dnech řešili se sousedy, nebylo snad jediného, který by zvon slyšel. Zdá se, že to byla vyšší moc, která mě k matce poslala.

Mohlo by Vás zajímat:

Viktorie (23): Koupila jsem si byt od jedné stařenky. Nic lepšího mě nemohlo potkat

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.