Facebook
Instagram
Viktorie si dlouho vybírala byt, který si koupí. Měla jasnou představu, chtěla malý útulný byteček. Nakonec na takový jeden narazila, bydlela v něm jedna stařenka, která nedávno přišla o manžela. Viktorie cítila, že v bytě je mnoho lásky a energie. Paní tam nechala křeslo, které vyrobil její manžel. Ukázalo se, že jeho duše stále žije. Jak to zjistila?
Rodiče mi celý život spořili, aby mi, až se budu chtít postavit na vlastní nohy, co nejvíce pomohli. Byt jsem si pořídila bez vlastní investice, budu jim vděčná do konce života. Navíc byt, který jsem si vybrala, má své kouzlo.
Byt s duší
Neměla jsem v plánu koupit veliký byt. Bylo sice jasné, že jednoho dne budu mít rodinu, ale to byla píseň daleké budoucnosti. Hledala jsem něco menšího, ale útulného. Táta šel čas od času na prohlídku se mnou. Jednou jsem si sjednala prohlídku bytu, který byl na konci města. Už po telefonu se zdálo, že paní je poměrně stará.
V den prohlídky mi táta volal, že se omlouvá, ale že to nestihne. Šla jsem na prohlídku sama. Otevřela mi velmi stará babička, ale o to víc milá byla. Provedla mě bytem, byl něčím velmi zvláštní. Cítila jsem se v něm dobře. Stařenka se přiznala, že jí nedávno zemřel milovaný manžel a ona půjde bydlet k dceři.
Nechtěla jsem si nic rozmýšlet. Ten byt jsem chtěla. Šlo to ráz na ráz a já za dva měsíce bydlela. Byt by si zasloužil rekonstrukci, ale neměla jsem kam spěchat, tak jsem se rozhodla, že se zatím do žádných velikých změn pouštět nebudu.
Usmíval se na mě stařík
Stařenka si vzala jen to nejnutnější a zbytek věcí v bytě nechala. Mně to nevadilo, protože vybavení k bytu velmi pasovalo. Bylo tam jedno veliké křeslo. Udělala jsem si čaj a usedla do něj. Přivřela jsem oči a v tu chvíli se mi na malý okamžik zjevil nějaký stařík. Usmíval se na mě. Když jsem oči otevřela, nikdo přede mnou nestál.
Jako člověk, co miluje tanec, mi nedělá problém tančit i jen tak. V bytě byly parkety, pustila jsem si hudbu a lehce jsem si tančila pokojem. Tanec je moje vášeň, takže se mu vždy zcela odevzdám. Roztočila jsem se na špičkách a znovu jsem přivřela oči. Projel mi obraz dvou staříků, jak sedí na sedačce, která byla hned naproti.
Po znovu otevření očí tam ale nikdo nebyl. Pak mi došlo, že stařenku vlastně znám. Je to původní majitelka bytu. Nedávalo mi to smysl, proč vidím i ji, když ještě žije. Zkusila jsem ji jen tak zavolat, abych se zeptala, jak se jí daří.
Plný lásky
Telefon zvedla její dcera a velmi smutně mi oznámila, že její maminka před pár dny zemřela. Bylo mi z toho smutno, protože ze stařenky šla láska a pokora. Pustila jsem si gramofonovou desku, kterou mi tam nechala. Tančila jsem po bytě jak šílená, když v tom jsem si všimla, že gramofon hraje dál, i když už se deska netočí.
Jsem přesvědčená o tom, že duše staříků se mnou nadále v bytě přežívají. Cítím jejich energii. Možná jen díky tomu jsem se přestala bát své vlastní smrti. Volala jsem ještě jednou dceři té stařenky, abych se zeptala na jejich život, vyprávěla mi, jak moc se milovali. Křeslo, na kterém dnes tak ráda sedávám, dělal stařík vlastnoručně, proto je plné jeho energie dodnes.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
