Facebook
Instagram
Slečna Taťána bydlí s rodinou na malé klidné vesnici, nedávno se jí ale stalo něco podivného. Pořídila si psa a pravidelně ho ve stejnou dobu venčila. Procházela vždy kolem jednoho domu, který byl roky prázdný. Nejdřív měla pocit, že se hýbe záclona, jiné dny slyšela z domu hudbu. Pes se toho místa bál. Přišla na to, co se tam děje?
Nikdy jsem netoužila po tom bydlet ve velkém městě. Líbí se mi život na vesnici. Každý se s každým zná. Někdo takový život odmítá, mně vyhovuje a nikdy bych ho za nic na světě nevyměnila. Mám přítele, se kterým žijeme společně v jednom domě s mými rodiči. Máme své vlastní patro, samostatný vchod. Nedávno jsme se s Radkem rozhodli, že si pořídíme psa. Ten k vesnici zákonitě patří. Aby se štěně naučilo hygienickým zvyklostem, neustále jsem s ním chodila ven. Večer vždy ve stejnou hodinu, aby mělo nějaký řád.
Opuštěný dům
Vždy s ním jdu na poslední venčení v jedenáct večer, aby vydržel do rána. Udělám kolečko kolem naší malé vesnice. Chodím kolem domu, který je dva roky neobydlený. Majitelé byli dva staříci, kteří již odešli na onen svět. Jednou se u domu Dasty velmi vyděsil, kňučel, byl jak šílený. Jakmile jsme dům přešli, uklidnil se. Nevěnovala jsem tomu pozornost do doby, kdy se to opakovalo každý večer.
Jednou jsem se rozhodla, že otevřu vrátka k domu a podívám se, co je kolem, čeho se to zvíře tak bojí. Když jsem procházela kolem domů, uvnitř něj se někdo nebo něco pohnulo a hýbala se záclona. Dasty byl úplně šílený a tahal mě na vodítku pryč. Já sama jsem v tu chvíli měla docela strach. Už jsem se necítila tak bezpečně. Šla jsem kolem domů druhý den, ale za denního světla a Dasty kolem pozemku bez problému prošel. Bylo to divné. Znovu jsem tam šla večer, zase ve stejný čas. Našla jsem v sobě odvahu a znovu vešla na pozemek. Pes byl opět jak smyslu zbavený. O zvířatech je známo, že vycítí nebezpečí. Obešla jsem dům, kdy najednou jsem z domu zaslechla tón vážné hudby. Dala bych ruku do ohně, že v tom domě někdo byl.
Věřím, že duše přežívají
Druhý den jsem se ptala matky, jak to vlastně přesně bylo s lidmi, kteří v tom domě bydleli. Kolovala prý povídka, že manželé se na stará kolena zbláznili. Manželka prý neustále poslouchala vážnou hudbu a manželovi to vadilo. Tak se prý velmi hádali, až ji jednoho dne v afektu uškrtil a pak sám spáchal sebevraždu. Mrazilo mě z toho, protože to, co jsem viděla a slyšela já, jasně napovídalo tomu, že v tom domě někdo je.
Byla jsem tak moc zvědavá, že jsem tam další večer šla znovu. Tentokrát nebyla slyšet hudba ani se nehýbala záclona. Uklidňovala jsem sama sebe, že se mi to před tím jen zdálo. Pak z ničeho nic ze zahradní chatky spadlo na zem lano, které bylo umotáno na oprátku. Vzala jsem nohy na ramena, běžela domů. Od té doby chodíme s Dastym jiným směrem. Bojím se, jak by to celé mohlo dopadnout.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
