Facebook
Instagram
Agáta si prožila něco, co by nikomu nepřála. V polovině těhotenství potratila. Ztroskotal jí kvůli tomu vztah s přítelem a Agáta zůstala sama. Po operaci se ale cítila jinak. Svět vnímala z jiného úhlu. A pak se jí jedné noci přihodilo něco skutečně pozoruhodného.
Potratila jsem svoje vymodlené miminko. Přesný důvod mi nikdo nesdělil. Stalo se tak zhruba v polovině těhotenství. S dlouholetým přítelem Liborem (36) jsme už doma skládali postýlku, která nakonec zůstala prázdná.
Po potratu jsem se vnitřně změnila
Možná by bylo dobré, abych o sobě něco málo napsala. Vždycky jsem byla obyčejná holka. Neměla jsem na život vysoké nároky. Chtěla jsem mít dobrou práci, hodného přítele a zdravé děti. Žít obyčejný, ale spokojený život, což se mi kvůli potratu nesplnilo. Musela jsem podstoupit operaci, při níž jsem ztratila hodně krve. Málem jsem zůstala na sále společně se svým děťátkem.
Tlak mi klesl na život ohrožující hodnotu. Lékaři bojovali o můj život a já jim za to nikdy nebudu dost vděčná. Trvalo mi, než jsem se dala dohromady. Náš vztah s Liborem pár měsíců po tom skončil a já zůstala sama. Jenže se něco změnilo. Cítila jsem se jinak. Sama jsem si to neuměla vysvětlit. Věci, které by mi předtím vadily, mě najednou nechávaly v klidu.
Pak přišla ta zvláštní noc
Celkově na život nahlížím z jiného úhlu. Poznám, když mi lidé neříkají pravdu. Vnímám anděly a jemnohmotné bytosti. Onehdy jsem nemohla v noci spát. Vzala jsem si peřinu a šla do obýváku. Ulehla jsem na gauč a hned ucítila nepřirozené teplo. Podívala jsem se na topení, ale bylo vypnuté.
V tu chvíli mě rozbolelo břicho. Usedla jsem na postel. Měla jsem znovu pocit, že jsem těhotná. Cítila jsem pohyby dítěte, které ve mně ale nebylo. Rozhodilo mě to a začala jsem plakat. ,,Proč se mi to děje? Vždyť už jsem si zažila dost,“ vzlykala jsem.
Najednou se naproti mně rozzářilo oválné zlaté světlo. Svými paprsky na několik vteřin osvítilo celý obývák. Užasle jsem se do něj podívala. Po obýváku se rozléhal dětský pláč. Znělo to jako miminko, které se právě narodilo. Zadívala jsem se do toho světla a něco v něm viděla. Při zaostření mi došlo, co to je.
Dostala jsem šanci rozloučit se s děťátkem
Bylo to miminko. Dívalo se mi upřeně do očí. Neříkala jsem nic, nebála se ani neměla pocit, že musím utéct. Bylo to totiž moje nenarozené miminko. Jak dlouho to celé trvalo, vám nepovím. Vím jen jedno. Moje dítě se samo rozhodlo, že na svět nepřijde. Určitě k tomu mělo svůj důvod. Nebudu tvrdit, že už to nebolí, ale tento úkaz mi dodal sílu.
Sílu věřit, že všechno má svůj smysl. Dlouho jsem se do světla upřeně dívala. Přála jsem si, aby ten okamžik nikdy neskončil. Celé jsem to vnímala jako možnost se se svým dítětem rozloučit. Bylo to krásné a velmi niterní spojení, které mezi námi probíhalo.
Pohyby postupně slábly a s nimi i světlo. Už se mi od té doby nic podobného nestalo. Ovšem znamenalo to pro mě hodně. Znamenalo to pro mě naději. Na co? To se ještě uvidí.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
