Julie (20): Malovala jsem léčivé kameny. Měly i další skrytou moc, o které jsem netušila

Bydlím v malém domku po své tetě Lídě, která před časem zemřela. Byla to sestra mé matky a vlastně mi ji tak trochu nahradila. Naučila mě, abych se na svět dívala jinýma očima.

Mohlo by Vás zajímat:

Artur (18): Stal jsem se médiem a viděl něco neuvěřitelného. Teď už vím, že duchové existují

Teta tvrdila, že jsou v domě duchové

Když jsem byla menší, naší největší zábavou bylo malování kamenů. Nejprve jsme spolu šly do lesa, kde jsme nějaké kameny nasbíraly. Doma nad konvicí čaje jsme je pak malovaly. Lída tvrdila, že mám velký talent. Jednou vzala můj kámen do ruky. Byl na něm vyobrazený malý andělíček. Ve vteřině ho ale upustila na zem. ,,Au, on snad hoří. Pálí mě celá ruka,“ prohlásila a tak tajemně se na mě podívala.

,,Holka, ty máš v sobě víc nadání, než jsem si myslela. Udělala jsi z obyčejného kamene léčivý,“ řekla a vyzvala mě, abych dál malovala. ,,Zkus do každého kamene přenést svoji pozitivní energii, abychom si to lépe ověřily,“ dodala. Bylo mi deset let, takže jsem přesně nevěděla, co se po mně chce. Pár kamenů jsme vzaly a darovaly nemocné sousedce.

Ta se jako zázrakem vyléčila. Mohla to být jen náhoda, ale Lída z toho byla u vytržení a chtěla mě více rozvíjet. Věděla jsem, že je trochu šílená. Ona totiž často mluvila o tom, že v jejím domě žijí duchové. ,,Dokud žiju, nic se ti nestane. Až tu budeš jednoho dne sama, musíš si dávat pozor. Nejsou zrovna přátelští,“ varovala mě.

Mohlo by Vás zajímat:

Filip (24): Na hřbitově jsem potkal zvláštní dívku. Málem jsem se do ní zamiloval, než jsem zjistil mrazivou skutečnost

Zůstala jsem na ně sama

Stáří si nevybírá a teta se začala ztrácet před očima. Moje léčivé kameny byly na rakovinu krátké. Nemohla jsem jí pomoct. Ke konci života mě uklidňovala: ,,Za to nemůžeš. Smrt je přirozená. Raději se zaměř na ty duchy. Budou se tě chtít zbavit. Už tě nedokážu ochránit.“ Bylo mi osmnáct, když zemřela. Z malé holky jsem už sice vyrostla, ale co dělat s duchy, jsem pořád netušila.

Už pár dní po pohřbu byly věci jinak. Domem se k večeru rozléhaly kroky. Když jsem za zvukem vyběhla na půdu, ozývaly se zase z kuchyně. Byla jsem pořád v pozoru. Kdy to moc nešlo, bylo v noci, když člověk spí. Jednou mě vzbudil dotyk ledové ruky na krku. Vyjekla jsem a prosila neznámou sílu, aby mě nechala.

Běžela jsem do koupelny a v zrcadle viděla, že mám na krku otisk. ,,Tetičko, co mám dělat? Já to sama nezvládnu,“ brečela jsem. Nakonec jsem v koupelně usnula. Přes den se přítomnost duchů snášela poněkud lépe. Já se vrhla na malování kamenů. Do každého z nich jsem vložila pozitivní energii. Nanosila jsem je kolem domu, kde měly působit jako ochrana před zlou silou.

Mohlo by Vás zajímat:

Nataša (61): Vnučka mě vyvedla z omylu, že duše mrtvých neexistují. Sama jsem cosi zahlédla

Hledaly jen vysvobození

Něco se změnilo. Místo zvuků jsem pozorovala bílé postavy, které se procházely po domě. Přestala jsem cítit strach. Už jsem neměla pocit, že mi chtějí ublížit. I když jsem nebyla moudrá z toho, co po mně vlastně chtějí, přestala jsem se jejich přítomnosti bránit. Někdy jsem na ně dokonce mluvila.

Občas jsem šla zkontrolovat kameny. Zarazilo mě, že ty, na kterých byli andělé, zmizely. Současně s tím jsem měla pocit, že duchů v domě ubývá. Pustila jsem se tedy do malování andělských kamenů. Den po dni byl v domě větší klid. Při jednom úplňku, který jsem se rozhodla pozorovat, jsem si všimla ještě něčeho. Zástupy zbloudilých duší se blížily k domu. Všechny andělské kameny byly ráno pryč a s nimi i duchové. V domě zase panuje klid.

Mohlo by Vás zajímat:

Diana (35): V bytě po prarodičích jsem nebyla sama. Věřím, že jejich duše tam stále žijí

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.