Facebook
Instagram
Beátě se zničehonic začala zjevovat neznámá žena, v jejíž blízkosti se jí vždy udělalo nevolno. Když ji jednou zahlédla na hřbitově a odhalila její hrob, došlo jí, po čem možná touží.
Poprvé jsem si té ženy všimla před rokem. Stála jsem na vlakovém nádraží a vyhlížela svůj spoj. Ona mi zastoupila výhled. Snažila jsem se různě předklánět, abych na koleje viděla. Jenže ta žena se vždy pohnula tak, aby mi to znemožnila.
Podivná žena na nástupišti
Když jsem se k ní přiblížila, abych lépe viděla, udělalo se mi nevolno. Měla jsem ledové ruce, jako bych je vytáhla z mrazáku. Nemohla jsem se pohnout ani na krok, jako bych byla zalitá v betonu. Zadívala jsem se na ženu, které nebylo vidět do tváře. To mě pro změnu začaly pálit oči. Celé to utrpení ukončil až příjezd vlaku.
Mohla jsem zase hýbat nohama. Hned jsem se chtěla podívat na tu ženu, ale už tam nestála. Vím jistě, že do vlaku nenastoupila. Možná prostě odešla, říkala jsem si. Usedla jsem do kupé a sotva se vlak rozjel, žena opět stála na nástupišti s hlavou skloněnou k zemi. Zvedla ji až na poslední chvíli, měla tmavě zelené oči, které doslova svítily.
Zbaběle jsem odvrátila zrak a dělala, že ji nevidím. Ještě doma mi z toho běhal mráz po zádech. Znovu jsem ji potkala na hřbitově. Šla jsem jako na každé dušičky za svými prarodiči. Koupila jsem velký věnec a dvě svíčky. Usedla jsem k jejich hrobu a začala k nim promlouvat. Dělám to tak od doby, co zemřeli. Lépe se mi snáší jejich odchod. Po pár minutách jsem cítila, že za mnou někdo stojí.
Znovu jsem ji potkala na hřbitově
Otočila jsem se a o dvě uličky dál spatřila tu ženu z nádraží. Jedním okem jsem ji periferně sledovala. Stála stejně nehnutě jako tehdy. Opět se mi udělalo nevolno. Padla na mě únava, rozbolely mě nohy a hlava. Rozloučila jsem se s prarodiči a vydala se na cestu domů. Odešla jsem od hrobu a naposled se podívala směrem k ženě.
Už nebyla na svém místě. Rozhlížela jsem se kolem, ale jako by se vypařila. Bolest hlavy mě pomalu paralyzovala. Motala jsem se a téměř neudržela rovnováhu. Musela jsem si na chvíli sednout. Kousek ode mě byla lavička. Prsty jsem si držela oba spánky a snažila se bolest hlavy rozmasírovat. Vyrušila mě rána. Otočila jsem se a všimla si, že z hrobu prarodičů spadl věnec.
Šla jsem k němu, abych ho tam znovu položila. I když bylo bezvětří, obě svíčky, které jsem zapálila, byly zhasnuté. Znovu jsem je tedy zapálila a pohladila náhrobní kámen. Bolest hlavy už se nedala vydržet. Když jsem procházela hřbitovem, znovu jsem zahlédla tu ženu. Nedalo mi to a šla jsem jejím směrem.
Něco se mi snažila sdělit
Celou dobu jsem se na ni dívala. I tak mi před očima zmizela. Došla jsem k místu, kde stála naposledy. Podívala jsem se k zemi a viděla hrob nějaké ženy, která zemřela ve čtyřiceti pěti letech. Její jméno jsem si zapamatovala a doma dohledávala, o koho se jedná. Chvíli trvalo, než jsem něco našla. Byla to žena, která se do poslední chvíle starala o svého manžela.
Byl na ni zlý, občas ji dokonce uhodil. Zemřel na rakovinu v padesáti letech. Žena zůstala sama. Údajně spáchala sebevraždu skokem pod vlak. Ani nevím, proč mě to napadlo, ale šla jsem jí koupit květiny a svíčky. Došla jsem na její hrob, svíčku zapálila a položila věnec. Od toho dne se mi žena už nikdy neukázala. Možná jí jen chyběla láska.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
