Facebook
Instagram
Bedřich věděl, že jeho manželka je mírně chaotická osůbka. Nijak mu to nevadilo. Jenže od té doby, co jejich dvě dcery začaly chodit do školky, se situace v domácnosti výrazně zhoršila.
Moje Sandra (39) byla vždy takové trdlo, co nemá ve věcech pořádek. Ale i to byla jedna z věcí, které jsem na ní miloval. Navíc jsem neviděl důvod, proč by žena měla v domácnosti dělat úplně všechno. Navařit a uklidit po sobě mi nedělá problém. Moje pobavení se časem změnilo v pravý opak, když naše dvojčata začala chodit do školky a Sandra se vrátila do práce.
Manželka přestala stíhat
Chápal jsem, že když se Sandra po mateřské dovolené vrátila do práce, musela si chvíli zvykat na nový režim. Ráno rychle hodit dvojčata do školky, pak vyrazit do zaměstnání, odpoledne nákupy a domácnost. A k tomu se přizpůsobit změnám, které se zatím udály u ní v práci. Proto jsem jsem se s nadřízeným domluvil, že 2-3krát týdně ráno přijdu o půl hodiny později a holky odnesu do školky já. Sandra za to byla ráda.
Tak to šlo asi půl roku. Zhruba v lednu jsem si ale všiml, že Sandra přestala stíhat. Když jsem se vrátil domů, seděla u počítače a zuřivě ťukala do klávesnice. Holky si na koberci skládaly puzzle. Trochu mě to zaskočilo, protože ten den je měla odnést na kroužek baletu.
„Sandro, není už čas jít?" zeptal jsem se opatrně. Vůbec mě nevnímala, dál se soustředila na počítač. Tak jsem pomohl holkám složit obrázek z jejich oblíbeného seriálu, převlékl je a vzal na balet. Přišli jsme kapku pozdě, ale vypadalo to, že to nikomu nevadí. A když jsem se pak s holkama vrátil, Sandra pořád pracovala.
Už se to nedalo vydržet
Kdyby šlo jenom o kroužek, asi by mi to ani nevadilo. Jenže před pár týdny jsem zažil něco, co bych možná mohl označit jako prozření. Doma nám závratnou rychlostí začalo přibývat dětské oblečení. Ne vždy se vešlo do skříní, protože tam bylo to, ze kterého holky už vyrostly. Po bytě se objevovaly papírové tašky. A v nich bylo oblečení.
„Sandro?" zeptal jsem s mírným zděšením v hlase. „Co se tady sakra děje? Jak můžeme žít v takovém nepořádku?" Sandra vyšla z kuchyně, v jedné ruce držela hrnek a v druhé kapsli do kávovaru. „Bedřichu... Já vlastně ani nevím," řekla smutně.
Zamračil jsem se a chtěl jí něco jedovatého odseknout. Ale pak jsem se zastavil. Řadu měsíců sleduji, jak si nosí práci i domů a nestíhá. Možná jsem se jí měl zeptat dřív, jestli se něco neděje. Chvíli jsme tam jen tak stáli a koukali kolem sebe. Pak znaveně svěsila ramena.
Hledáme řešení naší situace
Hrozně rád bych teď řekl, že jsme si sedli, všechno probrali a našli řešení. Jenže se nám to nepovedlo. Oba víme, že nám domácnost moc nefunguje. A dokonce mám pocit, že se Sandřino nestíhání přenáší i na mě. Začínám být trošku nervózní. Když zakopnu o tašku s oblečením, jen si zanadávám. A nechám ji tam ležet.
Začal jsem uvažovat nad tím, že bychom si sehnali paní na úklid. Ale Sandra o tom zatím nechce ani slyšet. Nerada by k nám pouštěla někoho cizího. Jen mi přijde, že k nám už nechodí ani přátelé. Když na to přijde řeč, Sandra se jen podívá kolem sebe a já vím, že se za ten nepořádek stydí.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
