Daniela (30) Jsem na pokraji svých sil, mám vše, a přesto chci udělat tu nejhorší věc na světě

Když jsme se s Honzou (31) seznámili, věděla jsem, že to je ten pravý. Měli jsme stejná přání, jako založit rodinu, postavit dům, procestovat svět. Začali jsme od konce vyřčených přání, každý rok jsme jeli na dobrodružné dovolené pomalu po celém světě. O peníze nebyla nouze, Honza byl majitelem stavební firmy, která krásně vynášela. Když už jsme procestovali země, které jsme si vysnili, přišel čas na dům a rodinu.

Mohlo by Vás zajímat:

Bára (40): Žiji ve zlaté kleci. Mám bohatého partnera, děti, luxusní domov a jsem strašně nešťastná

Nic netrvá věčně

Manžel mi ve všem nechal volnou ruku, vybrala jsem pozemek, typ domu, který bych si přála. Vybavení jsem také měla ve své režii, peníze jsem řešit nemusela. Vše se dalo do pohybu a do roka nám stál přepychový dům v prominentní části města. Dům byl přesně takový, jaký jsem vždy chtěla. Zahrada byla překrásná, dala by se přirovnat k nějakému zámku.

Luxus se mi doma poměrně rychle okoukal a já se začala nudit. Honza tvrdil, že není nutné, abych chodila do práce, o peníze nouze nebyla. Nevěděla jsem, co celé dny dělat. Nakupovat drahé oblečení, chodit po salonech krásy, to nebylo nic pro mě. Byl čas uskutečnit další naše přání, mít děťátko.

Přišel čas založit rodinu

Začali jsme se pokoušet o děťátko a k mému velikému překvapení se to podařilo velmi rychle. Po porodu naší krásné dcery (Marie 1) jsem byla šťastná. Doma bylo vše připravené, pokojíček jsem chystala během doby, co jsem byla těhotná. Spokojený život mohl pokračovat.

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (42): Mladší partner touží po dítěti. Já už ale další nechci, takže o něj asi přijdu

Jsem na dně

Maruška ale celé noci plakala, přes den vlastně taky, nebyl chvíli klid. Honza jako majitel firmy chodil domů velmi pozdě a náladu na pláč miminka neměl nikdy. Každým dnem jsem cítila, že mám míň a míň síly, nespala jsem denně víc jak 2 hodiny v kuse, jedla jsem nárazově a chvílemi mě popadaly stavy úzkosti, že jsem se neměla do miminka tak hrnout. Už jsem neměla ani chuť ji vzít do náruče. Neustálý pláč absolutně otupil moji lásku k dceři. Zoufalost, která se začíná měnit v nenávist, mě trochu děsí.

Všichni říkali, vydrž šestinedělí a vše se uklidní. To byla jediná naděje, jak to přežít. V našem případě to bylo ještě horší. Malá byla stále neklidná, plačtivá, stále vyžadovala moji pozornost. Najednou se zdálo, že drahý dům a veškeré vymoženosti, co jsme doma měli, jsou zcela k ničemu, když nejsem schopna uklidnit vlastní dítě. Moje stavy se dostaly do fáze, kdy přemýšlím, že bude lepší se malé vzdát. Nikdy se ze mě nebude dobrá maminka.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.