Facebook
Instagram
Erika uzavřela se svým manželem dohodu, které teď lituje. Dohodli se totiž, že pokud se jim narodí kluk, vybere jméno manžel. Erika měla rozhodovat o jméně pro holku. Ukázalo se, že čekají kluka. Erika propadla v zoufalství, když zjistila, jaké jméno syna čeká. Podaří se jí to změnit?
Když jsem zjistila, že jsem těhotná, první, kdo řešil jméno pro dítě, byl Marek. Požadoval, že pokud to bude kluk, jméno vybere on. Jméno pro holku by nechal na mně. V životě jsem na to neměla přistoupit.
Rozhodoval manžel
Já jsem byla přesvědčená o tom, že to bude holčička. Velký ultrazvuk mě vyvedl z omylu. Čekali jsme kluka. Marek skákal do stropu. „Takže jméno je čistě jen na mně,“ řekl šibalsky. „Tak povídej, co máš za lubem,“ řekla jsem odevzdaně. „To je přece jasné, bude to Helmut,“ řekl slavnostně.
„Šílíš?“ vykřikla jsem. „Trestáš ho dřív, než se narodil,“ osočila jsem ho. „No dovol,“ oponoval Marek, „tak se jmenoval můj praděda, který bojoval ve válce. Byl bych rád, kdyby se náš syn jmenoval po něm. Mě otec opustil dřív, než jsem se narodil, takže o jménu rozhodovala matka. Jinak bych se jmenoval určitě také tak. Takže se s tím smiř.“
Byla to dohoda, ze které jsem neměla šanci vybruslit. Musela jsem na to přistoupit. Párkrát jsme zkoušela nadhodit jiné jméno, ale Marek si trval na svém. Byla jsem naštvaná. Chudák dítě.
Jméno se mi protivilo
Když se náš syn narodil a mě se sestřička ptala, jak se bude jmenovat, skoro jsem se styděla odpovědět. Marek to vykřikl za mě: „Bude to Helmut!“ Nešlo si nevšimnout, jak se sestřička snaží nepropuknout v smích. Koneckonců, já se jí nedivila. Dokud byl syn malé miminko, jméno jsem skoro nepoužívala.
Jakmile ale syn odrostl a byly mu asi dva roky, musela jsem na něj často volat. Představte si že jste na hřišti, kde sedí pět maminek, a vy tam křičíte: „Helmute, vrať se.“ Vždycky jsem se hanbou propadala. Jméno mého vlastního syna se mi protivilo. Navíc u tak malého dítěte jeho jméno vyslovíte za den nespočetněkrát.
Lámal se mi jazyk, ale problém byl v tom, že jsem se spíše styděla. Začala jsem doma tlačit na manžela, abychom syna přejmenovali. V dnešní době není nic problém. Ten o tom nechtěl ani slyšet. On byl spokojený. Nemyslel na to, jak se syn bude cítit, až bude starší.
Manžel je neústupný
Klesla jsem tak nízko, že jsem začala manžela i vydírat. Ať už rozvodem nebo intimnostmi v ložnici. Byl tvrdý jako kámen. Podle něj jsem byla jediná, kdo v tom viděl problém. Jeho rodina byla pyšná, že se náš syn jmenuje po někom z rodinného kmene. Moje rodina na mě tlačila, abych s tím něco udělala.
Jediné, co já teď mohu dělat, je čekat. Čekat a doufat, že až bude syn starší, bude mu jeho jméno vadit a přejmenuje se sám. Já mu jménem skoro neříkám, hlavně venku ne. Oslovuji ho miláčku, zlatíčko nebo broučku. Jenže to není řešením. Jakmile nastoupí do školky a následně do školy, myslím, že bude terčem posměchu. Kdo mu pak bude odpovídat na otázku: „Mami, proč mám tak divné jméno?“
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
