Facebook
Instagram
Eva celý život poslušně plnila maminčina přání a sny, aby z ní byla doktorka. Když jí maminka domluvila rande, aby se stihla do třiceti vdát, Eva se opět zachovala jako vzorná dcera. Osudové ANO si ovšem na poslední chvíli rozmyslela a utekla přímo od oltáře.
Celý život žiji podle toho, jak mi druzí říkají, že bych měla žít. Máma mě odmala přihlašovala na kroužky, které se líbily jí a ne mně. Musela jsem chodit na školu, na kterou se ona kdysi nedostala. A pak jsem samozřejmě šla na vysokou, abych zkrátka splnila její sen, že ze mě bude doktorka.
Celou dobu jsem ji poslouchala a mlčky šla v jejích snových šlépějích. Máma s tátou měli radost a byli na mě pyšní. Ale já jsem věděla, že medicína není to, co bych chtěla dělat. Chtěla jsem být fotografka a cestovat po světě. Ale o tom rodiče nechtěli ani slyšet: „To tě neuživí, focení můžeš mít jako koníček."
Všechno bylo nalajnované
Když jsem úspěšně dokončila vysokou, máma začala být opět nespokojená co se týče mého partnerského života. Neměla jsem totiž nikoho. A tak mi dohodila syna své známé. Byl to také doktor, jak jinak. Poslušně jsem šla na rande a celý večer se bavila s Jindrou o práci. Začali jsme spolu chodit a máma na mě začala tlačit, abychom se vzali a měli dítě, než mi bude třicet.
A Jindra mě opravdu po roce požádal o ruku. Máma byla blahem bez sebe. Malovala si, jaké budu mít šaty, začala dělat seznam hostů na svatbu a přemýšlela, jestli svíčková je dostatečně nóbl jídlo. Já jsem si ani neuvědomovala, jak nalajnovaný život mám.
Pršelo mi štěstí
Když přišel den D, začalo od rána pršet. Máma začala panikařit, že budeme všichni zmoklí. A já se ji snažila utišit, že přece prší štěstí. Přijeli jsme na místo a já viděla tu hromadu lidí. Jindra stál u oltáře a já šla pomalu k němu. Když jsem tam tak stála a viděla Jindru v obleku, nemůžu říct, že bych ho neměla ráda, byl to hodný chlap, ale uvědomila jsem si, že to není někdo, s kým chci strávit zbytek života. A ani medicína není to, co bych chtěla celý život dělat.
Najednou se to prostě ve mně všechno vzepřelo a já se na něj podívala a řekla jen: „Promiň,“ a utekla pryč. Nemusím asi říkat, jaký rozruch jsem tím způsobila. Ale mám v plánu si koupit foťák a vyjet někam do světa. A konečně si žít jen a jen podle sebe. To je totiž to štěstí, které mi v ten den asi pršelo a které mám stihnout do třiceti.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
