Facebook
Instagram
Františka a Vilém se po letech rozhodli, že své dceři pořídí sourozence. Na tom by nebylo nic divného, kdyby Vilémova matka netoužila po vnukovi. Vnučka jí dost dobrá nebyla. Když Františka přišla s tím, že budou mít další holčičku, tchyně zareagovala tak, jak by nikoho nenapadlo.
Druhé dítě jsme si s manželem Vilémem moc přáli. Naše Eliška už byla větší, a tak bychom měli dost času se mu věnovat. Na to jsme se dlouho necítili. Ela byla náročná a noci probrečela. Užili jsme si toho tolik, že když vyrostla do věku, kdy se s ní dalo rozumně domluvit, neskutečně jsme si to užívali. Cestovali jsme, s ní i sami, postavili jsme dům. Žili jsme život, který jsme si vysnili.
Ke druhému dítěti jsme dlouho sbírali odvahu
Druhému dítěti předcházel spontánní nápad u večerní skleničky vína. Vilda říkal: "Nejsme ještě moc staří, že bychom měli druhé, co? Ještě bych si jedno dítě přál," pronesl. Musím říct, že jsem se dlouho rozmýšlela. Nebyla jsem na tom v těhotenství po psychické stránce nejlépe a představa, že to absolvuji znovu, nebyla zrovna lákavá. Přesto jsem svolila. A vyšlo nám to téměř napoprvé.
Dvě čárky na těhotenském testu pro mě znamenaly obrovské déjà vu. Uvědomovali jsme si však, že nám není dvacet a mohou nastat jisté komplikace. Proto jsme se rozhodli, že to rodině řekneme až po prvním screeningu. Když jsme měli v ruce výsledky, že je vše v pořádku, šli jsme se svěřit. Moji rodiče byli dalším vnoučetem nadšení. "Takové požehnání, už jsem ani nedoufala!" lomila ruce moje máma. Slzy v očích jsme měli všichni.
Holčičku vám hlídat nebudu, řekla tchyně
Tchyně reagovala úplně jinak. "No, teda! Tak snad konečně vyjde ten kluk, co?" řekla. Zarazila jsem se. "Jak to myslíš?" otázala jsem se. "No, tak neříkej, že by se Vildovi už nějaký ten pindík doma nehodil? Přeci jen je na vás sám," smála se. "Myslím, že je důležitý, aby to malý bylo hlavně zdravý," odsekla jsem. "Ale zdravý, zdravý. Zdravý bude, má snad moje geny, ne? Ale to pohlaví, ať konečně vyjde," jela si dál svou. Byla jsem naštvaná a doma hodinu brečela. Hormony.
"Vildo, vyřeš si to s matkou. Tyhle řeči jsou akorát hloupý!" křičela jsem na něj v slzách. "Franti, co blázníš. Ať si máma říká, co chce. To já přece neovlivním," zahrál to na neutrální půdu. Asi doufal, že tím to skončí, ale bohužel. O pár týdnů později tomu tchyně nasadila korunu. "Poslouchej, jestli to bude další holčička, tak já vám hlídat nebudu. Dvě holky, to člověk neví, co vyvedou. S klukem je to jiný," říkala nesmysly. Vůbec jsem nebyla schopna jí něco říct, a tak jsem jen seděla jak trubka a tiše kývala hlavou.
"Je to holčička," přišli jsme s Vildou po druhém screeningu. Od té chvíle se tchyně nezajímá. O Elu už také méně, ale to je pořád její první vnouče. "Snad stihnete i třetí, dokud jsi plodná, abyste to napravili," řekla nám. Prý jsme ji zklamali. Je mi z ní zle a nemám potřebu s ní komunikovat. Moji rodiče se na další vnouče těší, stejně tak Eliška. Tchyninu reakci nikdo nepochopil. Zřejmě měla představy, které jsme nenaplnily.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
