Františka (36): Tchyně si přála vnuka. Když jsem řekla, že čekáme holčičku, nestačila jsem se divit

Druhé dítě jsme si s manželem Vilémem moc přáli. Naše Eliška už byla větší, a tak bychom měli dost času se mu věnovat. Na to jsme se dlouho necítili. Ela byla náročná a noci probrečela. Užili jsme si toho tolik, že když vyrostla do věku, kdy se s ní dalo rozumně domluvit, neskutečně jsme si to užívali. Cestovali jsme, s ní i sami, postavili jsme dům. Žili jsme život, který jsme si vysnili.

Mohlo by Vás zajímat:

Renáta (33): Dcera našla v lese dřevěnou sošku. Jak jsme si ji vzaly domů, něco se změnilo

Ke druhému dítěti jsme dlouho sbírali odvahu

Druhému dítěti předcházel spontánní nápad u večerní skleničky vína. Vilda říkal: "Nejsme ještě moc staří, že bychom měli druhé, co? Ještě bych si jedno dítě přál," pronesl. Musím říct, že jsem se dlouho rozmýšlela. Nebyla jsem na tom v těhotenství po psychické stránce nejlépe a představa, že to absolvuji znovu, nebyla zrovna lákavá. Přesto jsem svolila. A vyšlo nám to téměř napoprvé.

Dvě čárky na těhotenském testu pro mě znamenaly obrovské déjà vu. Uvědomovali jsme si však, že nám není dvacet a mohou nastat jisté komplikace. Proto jsme se rozhodli, že to rodině řekneme až po prvním screeningu. Když jsme měli v ruce výsledky, že je vše v pořádku, šli jsme se svěřit. Moji rodiče byli dalším vnoučetem nadšení. "Takové požehnání, už jsem ani nedoufala!" lomila ruce moje máma. Slzy v očích jsme měli všichni.

Mohlo by Vás zajímat:

Iveta (33): Tchán projevil po letech zájem hlídat vnoučata. Netušila jsem, co se tím rozpoutá

Holčičku vám hlídat nebudu, řekla tchyně

Tchyně reagovala úplně jinak. "No, teda! Tak snad konečně vyjde ten kluk, co?" řekla. Zarazila jsem se. "Jak to myslíš?" otázala jsem se. "No, tak neříkej, že by se Vildovi už nějaký ten pindík doma nehodil? Přeci jen je na vás sám," smála se. "Myslím, že je důležitý, aby to malý bylo hlavně zdravý," odsekla jsem. "Ale zdravý, zdravý. Zdravý bude, má snad moje geny, ne? Ale to pohlaví, ať konečně vyjde," jela si dál svou. Byla jsem naštvaná a doma hodinu brečela. Hormony.

"Vildo, vyřeš si to s matkou. Tyhle řeči jsou akorát hloupý!" křičela jsem na něj v slzách. "Franti, co blázníš. Ať si máma říká, co chce. To já přece neovlivním," zahrál to na neutrální půdu. Asi doufal, že tím to skončí, ale bohužel. O pár týdnů později tomu tchyně nasadila korunu. "Poslouchej, jestli to bude další holčička, tak já vám hlídat nebudu. Dvě holky, to člověk neví, co vyvedou. S klukem je to jiný," říkala nesmysly. Vůbec jsem nebyla schopna jí něco říct, a tak jsem jen seděla jak trubka a tiše kývala hlavou.

"Je to holčička," přišli jsme s Vildou po druhém screeningu. Od té chvíle se tchyně nezajímá. O Elu už také méně, ale to je pořád její první vnouče. "Snad stihnete i třetí, dokud jsi plodná, abyste to napravili," řekla nám. Prý jsme ji zklamali. Je mi z ní zle a nemám potřebu s ní komunikovat. Moji rodiče se na další vnouče těší, stejně tak Eliška. Tchyninu reakci nikdo nepochopil. Zřejmě měla představy, které jsme nenaplnily.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Klára (27): Přítel mi vůbec nepomáhá s dcerou. Tvrdí, že je to práce pro ženskou

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.