Gábina (36): Koupili jsme ruinu a už dva roky ji dáváme dohromady. Mám toho plné zuby

Úplně na začátek bych ráda napsala, že mám úžasného partnera. Oliver (37) mi splní vše, co mi na očích vidí. Jsme spolu více jak dvanáct let. Nikdy jsme se nevzali, protože na to jednoduše nikdy nebyl čas ani peníze. Během našeho soužití se nám narodily dvě dcery Nina (7) a Nela (3).

Odmalička mám velký sen

Už odmalička jsem měla jeden velký sen, mít velkou rodinu a dům s obrovskou zahradou. Nejsem městský člověk, nedokázala bych bydlet v nějakém paneláku, kde je slyšet každý zvuk. Nelíbí se mi ani ten městský styl, mám ráda, když znám svoje sousedy, mohu si s nimi pohovořit a všichni jsme jedna velká rodina.

Oliver o mém velkém snu věděl a snažil se pro něj udělat maximum. Někdy ale věci prostě nevycházejí, jak bychom si představovali. Dlouho nám trvalo, než jsme měli dostatek peněz na hypotéku, a i potom jsme nebyli schopní koupit rozumný dům. Všechny, co se mi líbily, byly prostě moc drahé. Nakonec jsme ale našli jeden, který nám jakžtakž vyhovoval.

Mohlo by Vás zajímat:

Klaudie (40): Z bytu nad námi se často ozýval ženský křik. Bála jsem se, co tam soused provádí. Pak mi to došlo

Koupili jsme ruinu

K mé nelibosti to ale byla neskutečná ruina. Koupili jsme ji před dvěma lety a od té doby se ji svépomocí snažíme přetvořit k něčemu, v čem by se dalo bydlet, a vešla se tam zatím čtyřčlenná rodina. Z mého snu se postupně stala noční můra.

Už během koupi jsem si nebyla jistá naším rozhodnutím. „Opravdu si myslíš, že je dobrý nápad to koupit? Vždyť to nemůžeme nikdy dát dohromady,“ řekla jsem tehdy Oliverovi. „Neboj se, to zvládneme, o víkendech budu pracovat na domě a když si s něčím nebudu vědět rady, holt na to pozveme firmu. Stejně si nic lepšího nemůžeme dovolit,“ domlouval mi.

Mohlo by Vás zajímat:

Martina (31): Kvůli synově diagnóze se nám rozpadá rodina. Přitom by se to dalo zvládnout

Konec v nedohlednu

Od našeho rozhovoru uběhly dva roky, dva neskutečně těžké roky. Když jsme náš vysněný dům kupovali, byl Nele rok. Nemohla jsem se tedy zapojit do prací na baráku, a tak všechno zůstalo na Oliverovi. Práce šly neskutečně pomalu, i když mu často pomáhali kamarádi. Problém však byl v tom, že ani jeden z nás není zedník, truhlář, malíř, pokrývač ani podlahář.

Všechno jsme se museli naučit sami. Postupně jsem do prací na domě byla vtažená i já. Je to náročný proces a po dvou letech bych už doufala, že by mohl skončit, ale to je zatím v nedohlednu. Začíná mě to štvát, protože platit hypotéku za dům, kde ani nebydlíme je neskutečné.

Mohlo by Vás zajímat:

Laura (38): Hypotéka nás dostala do úzkých. Pokud se nestane zázrak, přijdeme o všechno

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.