Hedvika (44): Po čtyřicítce mi došlo, že bych chtěla dítě. Osud mi ho sice dopřál, něco si za to ale vzal

Hedvika (44): Po čtyřicítce mi došlo, že bych chtěla dítě. Osud mi ho sice dopřál, něco si za to ale vzal
Zdroj: Pixabay

Hedvika s manželem žili roky jen pro sebe. Peněz měli dost, a tak si užívali života na vysoké noze. Děti nikdy nechtěli. Až po smrti své maminky si Hedvika uvědomila, jak moc po nich touží. To už jí ovšem bylo přes čtyřicet a jejímu muži ještě o deset let víc.

Šárka Žižková
Šárka Žižková 29. 10. 2021 08:00

Když jsme se s Felixem seznámili, shodli jsme se na jedné věci - nechceme děti. On měl svoji firmu, která prosperovala. Já byla žena s nosem nahoru, která si nenechá zkazit život péčí o mimino.

Po mámině smrti jsem na děti změnila názor

Vždycky jsme chtěli hodně cestovat. Díky tomu, kolik Felix vydělával, to nebyl problém. Každý rok jsme létali na tři týdny do Dubaje. Přes rok jsme trávili víkendy po drahých resortech a mysleli si, jak jsme šťastní. Kamarádky v mém věku se kolem třicetin začaly usazovat. Nezáviděla jsem jim ani trochu.

Když mi například Marie oznamovala, že je těhotná, vlastně jsem ji litovala. Mě představa, že mám dítě, vyloženě děsila. Neměla jsem v hlavě nastaveno, že se chci o někoho starat a zahodit svůj dosavadní život. Byla jsem v naší bublině plné bohatství a svobody spokojená. Navíc je Felix o deset let starší než já, takže ten si už v té době, kdy moje kamarádky zakládaly rodinu, připadal na děti starý.

Velmi dlouho jsem byla přesvědčená, že na děti nikdy nedojde. Jenže pak přišel zlom. Zemřela mi mamka a já najednou ucítila, jak moc jsem sama. Otevřelo se ve mně něco, co jsem dosud neznala. A to chuť založit rodinu. To bohatství kolem mě mi přišlo najednou zcela bezvýznamné.

Manžela postihla mozková příhoda

Svěřila jsem se se svým záměrem manželovi. Byl sice překvapený, ale vyloženě se tomu nebránil. ,,Snad to ještě půjde,“ narážel na náš věk. Mně bylo 40 a jemu o těch deset víc. Kupodivu to trvalo sotva půl roku a my čekali první přírůstek do rodiny. Mateřské pudy se ve mně velmi prudce probudily a já se nemohla dočkat porodu a toho, až sevřu ten malý uzlíček v náručí.

Pepa se narodil přesně v termínu a byl nádherný. Prvních pár měsíců jsme s Felixem nemohli štěstím ani dýchat, přestože jsme se moc nevyspali. Zásadní změna přišla v době, kdy Felix prodělal mozkovou příhodu. To byl Pepovi rok. Manžel má trvalé následky. Špatně mluví a sám se pomalu nenají, protože mu ochrnula levá část těla.

Někdy se to dá docela dobře zvládnout, ale jsou dny, kdy je mu špatně, je vzteklý a nemluví. Jen třeba hází věcmi a chová se jako malý kluk. Naše životy se změnily a já mám někdy pocit, že pořídit si dítě byla chyba. Určitě tím Pepíka netrestám. Nedávám mu nic najevo, je to jen můj vnitřní boj. Miluji je oba, ale už nemůžu.

Jsem maminka a ošetřovatelka na plný úvazek

Stala se ze mě maminka na plný úvazek a současně ošetřovatelka. Můžu být vděčná za jedinou věc. Za peníze, kterých máme vážně dost. Představa, že přitom všem chodím ještě do práce, tak nevím, jak bych to zvládla. Ale ani za ty peníze si nekoupím to, co bych si teď nejvíc přála. A to zdraví pro mého manžela. Je těžké přijmout fakt, že Pepa vyrůstá de facto bez otce.

Nemá v něm vzor. Nikdy ho nenaučí jezdit na kole nebo plavat. Felixův stav je neměnný, bude se tak maximálně zhoršovat. Díky události, která nás zasáhla, jsem se zase naučila radovat z maličkostí, což jsem poslední roky neuměla.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Superstar Alžběta Kolečkářová o smrti milovaného partnera: První půlrok jsem jenom brečela a bránila naše děti

Související články

Další články