Jaroslava (61): Moje malá vnučka viděla přízrak, já si myslela, že jde jen o dětskou hru

S manželem Pavlem (63) máme dceru, která nám před pěti lety nadělila vnoučátko. Úžasnou a velmi bystrou holčičku jménem Laura. Nemohli jsme se dočkat dnů, kdy bude starší a my ji budeme s láskou hlídat. Dcera se naší péči nebránila, takže už od roka jsme si vnučku brali na hlídání. Je mi jasné, že každá babička řekne o svém vnoučeti, že je to nejchytřejší a nejkrásnější dítě. Jenže Laura byla opravdu bystrá a nápaditá.

Mohlo by Vás zajímat:

Alžběta (66): Vidím něco, co ostatní ne, působím jako blázen, proto o svých zážitcích už raději mlčím

Dětská hra

V jistém věku začala hrát takovou hru, vždy když jsme ji hlídali. Ukazovala do rohu kuchyně, že tam stojí nějaký muž. My jsme na její fantazii po čase přistoupili. Když ukázala do rohu kuchyně, vždy řekla, co zrovna pán dělá. Někdy se usmíval, někdy jen pospával. My jsme to stále brali jako hru. Jen někdy mi přišlo, že její úvahy neodpovídají jejímu věku. Ve chvíli, kdy nám Laura tlumočila, co pár říká, jsem z toho měla zvláštní pocit. Třeba že polévka krásně voní, nebo že nám lítá v kuchyni vosa. Nejvíc mě dostalo, když ,,pán“ řekl, že ze mě vyrostla krásná ženská.

Celé to působilo velmi přesvědčivě, ale současně jsem věděla, že tam nikdo nestojí. My to brali stále jako hru. Laura si asi myslela, že pána také vidíme. Znáte, jak to je. Dětská fantazie nemá hranice. Spíš jsem se tomu snažila přijít na kloub. Jestli nemá třeba bludy, nebo je to jen vážně hra, nebo nedej bože tam vážně někdo je.

Mohlo by Vás zajímat:

Helena (36): Přítel mi ubližuje a já každý večer slyším hlasy. Říkají, ať ho nechám jít

Fotografie vše vysvětlila

Vydržela to hrát rok. Už jsem si na to zvykla a neřešila to. Při jednom deštivém odpoledni, když byla zrovna Laura u nás, jsme vymýšleli program. Nakonec jsem se rozhodla, že ukážu vnučce půdu, to by ji mohlo bavit.

Našla jsem tam krabici starých fotografií. Byla docela zvědavá. Jednalo se převážně o moje fotky z dětství. Vzala jednu fotku do ruky a zakřičela: ,,Babi, to je ten pán.“ A prstíkem ťukala na fotku, kde byl můj dědeček. Ptala jsem se, jaký pán? ,,No přece ten, co stojí pořád u vás v kuchyni, kdo to je?“ Vysvětlila jsem jí, že je to můj dědeček.

Začalo to do sebe zapadat. Nebyla to žádná hra z její strany. Děti jsou na  některé věci velmi citlivé. Mohou skutečně vidět to, co my dospělí ne. Popadla mě taková radost, že tu děda s námi pořád je. Současně jsem se styděla za sebe, že jsem vnučce nevěřila.

Mohlo by Vás zajímat:

Magda (67): Moji synové se nesnášejí a volají na sebe policii. Prý je to moje vina

Když vím, že tu děda je, denně si s ním v kuchyni při vaření povídám.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.