Miroslava (45): Dcera se rozhodla, že bude žít v celibátu, nemám sílu na to, její rozhodnutí zlomit

Máme s manželem dceru, která už od svých patnácti let mluvila o tom, že bude žít v celibátu, protože jedině tak povede čistý a plnohodnotný život. Doufali jsme, že je to jen pubertou. Dnes už vím, že to myslela vážně.

Mohlo by Vás zajímat:

Karolína (24): Můj přítel chtěl žít podle svého oblíbeného filmu. Asi se zbláznil

Dcera měla jasnou představu

Dcera byla vždycky výjimečně poslušná a pokorná. V pubertě její kamarádky chodily do kina, lítaly za klukama, ale naše Anička trávila raději čas doma, nad knížkou. Svým způsobem jsem byla ráda, protože jsme nemuseli řešit nějaké pozdní příchody, nebo nedej bože drogy. Ona o nic takového nestála. Jakmile přišlo téma, kolik asi bude mít děti a kdy bude vdaná, vždy nás odbyla. Tvrdila, že ona se nikdy do něčeho takového hnát nebude. Manželství pro ni smysl nemělo, tím pádem ani o své vlastní děti nestála. Nebyla to ale zlost, co by z ní mluvila, ale její vlastní přesvědčení, že celibát je jejím naplněním.

V době, kdy dcera dovršila plnoletost, přišla jednoho večera za námi a požádala nás, abychom ji chvíli poslouchali. Mluvila polohlasem a větu začínala slovy: ,,Chci sloužit Bohu, proto se chci stát jeptiškou.“Já už jsem něco takového tušila. Manžel jen seděl a nevěřícně na ni zíral.

Mohlo by Vás zajímat:

Zbyněk (50): Žena pořád mluví o energii a že se jí otevírá třetí oko. Začíná mě děsit

Musíme její rozhodnutí respektovat

Možná by raději slyšel z jejich úst, že je těhotná, než to že bude jeptiška. Ptali jsme se jí, co ji k tomu vede a hlavně jestli ví, co takový život obnáší. Věděla víc než my, byla pevně přesvědčená. Nemělo smysl její rozhodnutí nějak měnit. Splňovala téměř všechny požadavky, až na vysokou školu, ale i to prý vyřeší.

Mohlo by Vás zajímat:

Božena (50): Syn se rozhodl pro zaměstnání, které je pro naši rodinu ostudou

Poděkovala nám za to, že její rozhodnutí respektujeme. Velmi přesvědčivě mi pak pošeptala, že jedině tak bude šťastná. Bude žít v uzavřené komunitě sester v klášteře, modlit se budou asi pět hodin denně.

Vydělávají si tak, že vyšívají na bohoslužby a starají se o zahradu kláštera. Co mě bolí nejvíc, je ale skutečnost, že styk s rodinou je velmi omezený, jedná se spíše o telefonický kontakt. Současně se musím smířit s tím, že dcera nikdy nebude mít děti a my tím pádem přijdeme o vnoučata.

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.