Jindřiška (61): Myslela jsem, že jsem o manžela navěky přišla. Pak se v noci rozezvučel jeho budík

Když mi před lety umřel manžel, truchlila jsem velmi dlouho. Přijít o milovaného člověka je bolest, která vás zcela ochromí. Máte pocit, že už ani pro vás tady není místo. Přejete si odejít za milovaným člověkem. To se mi sice nestalo, ale dostala jsem znamení, že smrt je začátkem nové bytí.

Mohlo by Vás zajímat:

Dita (22): Táta na nás nezapomněl ani po smrti. Každý den ve stejný čas se děje něco zvláštního

Po manželově smrti jsem se chovala, jako by žil

Člověk ví, že jednoho dne zemře. Ví to o sobě i o svých nejbližších. Tak nějak s tím počítá, ale podvědomě se tomu brání. Připravit se na smrt se zkrátka nedá. Když manžela postihla srdeční příhoda, nenapadlo mě, že je to konec.

Byl to ovšem tak silný atak, že to jeho srdíčko nezvládlo. Během chvíle přestalo navždy bít. ,,To je všechno? Nic víc. Čtyřicet let jsem vedle něj žila, sdílela s ním úplně všechno a teď je pryč? Trochu drsné,“ honilo se mi hlavou nad otevřenou rakví. ,,Co teď? Mám jít domů? A žít bez tebe? To by se ti líbilo, viď? "pronášela jsem dál zoufale.

Najednou jste zcela sami. Už si vaříte jen jednu kávu, na stůl dáváte jeden talíř. Něco takového jsem odmítala. Rodina mě měla za blázna, když jsem se i po Luďkově smrti chovala, jako by žil. Vedla jsem s ním dlouhé rozhovory, ptala se ho, co si dá k jídlu. Pomáhalo mi to utišit bolest, kterou jsem cítila.

Mohlo by Vás zajímat:

Bohumila (24): Sestra mi vesele mávala zpod okna. Netušila jsem, že tou dobou už je po smrti

Domem se rozezněl zvuk rozbitého budíku

Nevyhodila jsem žádnou jeho věc. Dokonce ani špinavé prádlo, které po něm zbylo, jsem nikdy nevyprala. Čas od času v něm spím, nebo s ním aspoň usínám. A teď k tomu, co se mi stalo. S vnímáním času mám trochu problém, ale myslím si, že tak rok po manželově smrti se něco přihodilo.

Ležela jsem v naší ložnici a přála mu dobrou noc. Usnula jsem kolem deváté. Minutu před půlnocí se domem rozeznělo zvonění budíku. Řinčel jako blázen. Trvalo mi, než jsem ho našla. Nebyl totiž v ložnici, ale na půdě v krabici. Tam jsme ho s Luďkem dali potom, co přestal po letech fungovat.

Vyhazovat jsme ho nechtěli, protože ho sestrojil sám manžel. Došla jsem si pro něj a donesla ho do ložnice. Nešel za živého boha vypnout. ,,Co se děje?“ mumlala jsem si a dál se ho snažila umlčet. ,,Jsem tady,“ ozvalo se ode dveří. Vyděšeně jsem k nim pohlédla. Stál tam Luděk. ,,Můžu si k tobě ulehnout?“ zeptal se jako vždycky. A budík utichl.

Mohlo by Vás zajímat:

Valérie (19): Babička se s námi po smrti přišla postupně rozloučit. Při poslední návštěvě si s sebou něco odnesla

Manžel se ke mně na jednu noc vrátil

Beze slov jsem poodkryla peřinu na jeho straně postele. Ulehl a následně mě objal. ,,Máme jen tuto noc,“ zašeptal. Musela jsem zklidnit hlavu, která byla zcela zmatená. Utišila jsem chod myšlenek a užívala si daný moment. Celou noc jsem Luďka jasně cítila. Jak mě drží, jak dýchá, jak mě miluje.

Když jsem se ráno probudila, byl pryč. Ovšem matrace byla viditelně proležená. ,,Byl tu. Nebyl to sen,“ řekla jsem a pohladila prázdné místo. Budík jsem znovu uložila do krabice. Už se nemůžu dočkat, až budeme zase spolu. Vím, že na mě Luděk čeká.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Barča (36): Tchyně slíbila, že se po smrti přijde podívat na vnučku. Pak se jednou o půlnoci stalo něco mimořádného

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.