Facebook
Instagram
Judita měla výjimečný vztah s babičkou. Často jí nosila dárky, až jí jednoho dne padl v jednom vetešnictví do oka starožitný budík. Rozhodla se ho babičce koupit. Jak se později ukázalo, nebyl to zdaleka obyčejný budík.
Z rodiny jsem měla vždycky nejblíž k babičce Evině. Co jsem se narodila, žila sama. Byla jsem jediná, kdo se o ni intenzivně zajímal. Vznikl mezi námi krásný a čistý vztah. Často jsme si dělaly radost maličkostmi. Jednou jsem babičce darovala starý nefunkční budík. Když umřela, rozeběhl se přesně v čas jejího skonu. Všichni si mysleli, že je to náhoda. Ale já tuším, že je všechno jinak.
Babičce jsem darovala starý budík z vetešnictví
I když jsem měla s rodiči dobrý vztah, ten s babičkou byl výjimečný. Bylo v něm něco víc. Právě ona byla mojí spřízněnou duší. Vypovídá o tom třeba fakt, že i když jsme nebyly spolu, na dálku jsem cítila, když se jí něco stalo.
Pamatuji si na dobu, kdy často trpěla bolestmi břicha. Občas jsem totiž prožívala stejnou bolest jako ona. Když jsem jí to později vyprávěla, shodovalo se to s jejími obtížemi. Nejvíce mě bavilo vymýšlet pro babičku dárečky. Jako dítě jsem jí například ráda trhala kvítí, nebo malovala kamínky. Vždycky, když jsem jí nějaký dárek dávala, těšilo mě, jakou radost z něj má.
V pozdějším věku jsem jí malovala obrazy nebo vyráběla keramické hrníčky. A jednou, jednou jsem ve starém vetešnictví narazila na netypický budík. Nikdy jsem podobný neviděla. Pán mi tvrdil, že už nikdy nebude fungovat, ale i tak jsem se rozhodla, že ho babičce koupím. Vyloženě mi k ní pasoval. Když jsem jí ho dávala, radostí plakala.
Budík se po babiččině smrti rozběhl
Za ty roky, co ho babička měla, ukazoval pořád půl třetí. Já i můj táta jsme se ho pokoušeli opravit, ale bez úspěchu. Babička ho i tak měla vystavený v kuchyni na stolečku. Občas jsem si všimla, že se na něj dívá tak, jako by se jeho časem řídila. Když babička vážně onemocněla, změnil se čas na budíku zničehonic na půl šestou. Pokud se nemýlím, stalo se tak v době, kdy babičce diagnostikovali rakovinu slinivky. Poté se opět vrátil na půl třetí.
S těžkým srdcem jsme babičku o půl roku později pohřbívali. Na budík jsem zapomněla a truchlila po milované Evině. Jednou mi dal táta klíče od jejího bytu, abych to tam šla zkontrolovat. Bylo to velmi smutný zážitek. V bytě bylo hrobové ticho, které najednou narušilo tikání hodinových ručiček.
Prošla jsem celý byt a tikání mě dovedlo ke stolečku v kuchyni, kde stál onen budík. Tikal. Poprvé za ty roky, co ho babička měla, fungoval. Vzala jsem ho do ruky a přiložila k uchu, abych uvěřila, že je to vážně on.
Budík ukazoval čas babiččiny smrti
Pak jsem se podívala na čas. Ukazoval půl šesté. Nevěřícně jsem zakroutila hlavou. Byl to totiž čas babiččiny smrti. Se slzami v očích jsem usedla na gauč a rozplakala se. Došlo mi, že to není náhoda. Ten budík v babiččině bytě nějakým zvláštním způsobem ,,ožil“ zrovna v hodinu jejího skonu.
Když jsem to říkala doma, nikdo v tom nic neviděl. Žádnou spojitost s babičkou. Jsem jediná, kdo věří tomu, že babička s tím má co dočinění. Čas její smrti byl předem daný a já věřím, že to věděla i ona. Proto se na budík tak často dívala. Říkám si, kdybych jí ho nedala, jestli by věci dopadly jinak…
