Facebook
Instagram
Klementina často trpěla kvůli matce. Ta totiž byla přesvědčená o tom, že vidí do budoucnosti. A Klementině nařizovala, kam nemá chodit. Zejména v pubertě to bylo hodně náročné. To, že se matka nemýlila, zažila Klementina na vlastní kůži. Díky ní totiž nenastoupila do vlaku, který havaroval.
Moje máma se vždycky považovala za někoho, kdo vidí do budoucnosti. Musím říct, že jsem tomu nikdy nevěřila. Spíše jsem si myslela, že je šílená. Nakonec mi ale její vidina zachránila život. Varovala mě totiž před nástupem do vlaku, který později havaroval.
Matčiným vidinám jsem nikdy nevěřila
Když jsem byla malá, máma někdy řekla: „Tam nepůjdeme, čeká nás tam nebezpečí." A tak se zkrátka nešlo. Máma tvrdila, že občas vidí střípky budoucnosti a svým vidinám věřila. Já z toho měla akorát vztek. Protože když jsem byla v pubertě, to její vidění ovlivňovalo můj život. V jednom kuse jsem čelila zákazům, protože „něco" viděla.
Musím uznat, že občas měla pravdu. A na místě, kam jsme se měli vydat, číhalo nebezpečí. Nicméně i tak jsem se nemohla dočkat dne, kdy se odstěhuji a budu si chodit, kam budu chtít. Když jsem se od našich stěhovala, máma tehdy řekla: „Nezapomeň, nebezpečí je za každým rohem. Dávej na sebe pozor." A v očích měla strach.
Já už její slova nebrala vážně, protože jsem toho věčného zakazování měla tak akorát dost. První roky, kdy jsem žila sama, jsem doháněla všechno, co mi matka odpírala. Až dnes vím, že to vždycky dělala jen a jen pro moje dobro.
Matka viděla vlakové neštěstí
Před časem jsem měla jet s přáteli na víkend stanovat. Máma z toho byla značně nervózní. „Cítím, že se něco stane. Měla bys zůstat," prosila mě. „Mami, neboj se. Nic se nestane. Mám oči na stopkách," utěšovala jsem ji. Ona však pořád tvrdila svoje. Sotva jsme odjeli, máma mi každý den volala a ověřovala si, že jsem v pořádku.
Při posledním hovoru mi řekla něco, co se později stalo. „Budete chtít jet vlakem, do kterého nesmíš nastoupit. Rozumíš! Viděla jsem tragédii, která se stane. Nesmíš nastoupit," zopakovala přísně. Do mě vjel akorát vztek. „Zase mi říkáš, co mám dělat? Víš co, mami? Já už toho mám dost. Do toho vlaku nastoupím a ty s tím nic neuděláš," dodala jsem zlostně a položila telefon.
A tak jsme s přáteli odjeli. Nic nenasvědčovalo tomu, co se stane. Druhý den jsme jeli na jednu zábavu. Pozdě večer jsme se rozhodli, že sedneme na vlak a vrátíme se na naše stanoviště. V tu chvíli mi v hlavě zazněla matčina slova. „Viděla jsem tragédii, do toho vlaku nesmíš nastoupit..." znělo mi stále dokola.
Nakonec jsem matku poslechla
Ten matčin hlas ne a ne utichnout. Jen jsem seděla na vlakovém nádraží a snažila se jejího hlasu zbavit. Přátelé se začali ptát, co se mnou je. „Do toho vlaku nesmíme nastoupit," řekla jsem. „Proč jako?" divili se. „Musíte mi věřit. Prostě nesmíme," pronesla jsem tiše a všechny chytla kolem ramen. Když vlak přijel na nástupiště, nastoupil jen Radek.
Sotva se vlak ztratil v zatáčce, slyšeli jsme skřípení brzd a ohromnou ránu. Během chvíle začaly v dáli šlehat plameny. Máma měla pravdu, řekla jsem si pro sebe. Vtom mi zazvonil telefon. Byla to máma. „Žiješ. Díky bohu. Ty jsi mě poslechla,“ řekla s úlevou. V tom vlaku zemřel jeden člověk a deset lidí se ošklivě zranilo. Radek má trvalé následky do konce života. Mámě jsem se snad tisíckrát omluvila za to, že jsem těm vidinám nevěřila. Od teď, když řekne, abych někam nešla, poslechnu ji. Nemám zdání, jak to dělá. Její vidiny jsou asi darem od Boha.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
