Facebook
Instagram
Lenka před pěti lety zažila podivnou událost. Na túře ve Vysokých Tatrách našla opuštěné brýle, díky nimž pravděpodobně nahlédla do budoucnosti.
S manželem Pavlem (35) rádi cestujeme po celém světě. Už jsme se vypravili i za exotikou a navštívili jsme Maledivy, Seychely, Keňu či Zanzibar. Je to naše společné hobby. Milujeme také různé túry, někdy se třeba jen tak sebereme a vyrazíme na blind.
Našla jsem záhadné brýle
Před pěti lety jsme si na podzim vyjeli na Slovensko, abychom načerpali novou energii. Popadli jsme krosny, domluvili si ubytování v chatkách a na týden vypadli za hranice. Zvolili jsme Vysoké Tatry. Plán byl nasát čerstvý vzduch a pokochat se krásnou přírodou. Dovolená probíhala naprosto ideálně. Tehdy jsme byli manželé už skoro pět let, ale přišlo mi, jako bychom byli na líbánkách. Užívali jsme si krásy Tater, udělali si hezké výlety, zkrátka to byl prvotřídní týden. Jenže poslední den pobytu se nám přihodilo něco zvláštního.
Šli jsme kopcovitým terénem a měli už docela hlad. Na levé straně jsme zahlédli takovou malou chatku s lavičkou. Řekli jsme si, že si tam na chvíli sedneme, odpočineme, něco pojíme a budeme pokračovat v cestě. Když jsme přišli k lavičce, spatřila jsem na ní sluneční brýle. Na první pohled nebyly nijak výjimečné. „Někdo je tady asi zapomněl,“ mumlala jsem si pro sebe. Pavel si odskočil, aby ulevil svému močovému měchýři, já si mezitím prohlížela brýle. Zaujalo mě pravé sklo, které bylo lehounce namodralé.
Zírala jsem do něj a prohlížela si ho ze všech stran. Najednou jsem zahlédla něco, co mě šokovalo. Ve skle jsem spatřila sama sebe, jak pomáhám z vody topícímu se dítěti. Nebylo to úplně dobře vidět, ale jasně jsem identifikovala, že to jsem já. Jako by se mi v brýlích přehrál krátký film… Myslela jsem si, že mám halucinace, že už pracuje únava. Když se manžel vrátil a já mu líčila, co jsem viděla, jen se ušklíbl. Podívali jsme se společně do skla a viděli už jen odraz nás dvou.
Zachránila jsem tonoucího chlapce
„Hm, asi se mi to jenom zdálo,“ mávla jsem rukou a odložila brýle zpátky na lavičku. Další den jsme už balili na zpáteční cestu do Česka a já na tuhle záhadu brzy zapomněla. O několik měsíců později však došlo k neobvyklé události. Byl konec června a venku panovaly letní teploty. Šla jsem tehdy sama podél řeky nedaleko chaty, kterou jsme si s Pavlem čerstvě pořídili, a kochala se přírodou.
Idylku ovšem vzápětí vystřídaly chvíle hrůzy. Telefonovala jsem si zrovna s Pavlem, jenž byl nemocný a musel zůstat doma, když jsem najednou zaslechla dětský hlas volající o pomoc. Podívala jsem se do rozvodněné řeky a spatřila malého chlapce. Držel se větví stromu, aby ho neodnesl proud. Neváhala jsem ani vteřinu a spěchala mu na pomoc. Vrhla jsem se do vody a nějak se mi povedlo dostat až k němu a odvléct ho na břeh.
Nakoukla jsem do budoucnosti?
Bála jsem se o jeho zdraví, ale děsivý okamžik měl naštěstí happy end. Chlapec byl v pořádku a hrozně mi děkoval. Tvrdil, že se jmenuje Mirek a je mu čtrnáct. Prý si hráli s kamarády ve vodě, ti však někam odběhli a on v ní uvízl. Měla jsem velkou radost, že to dobře dopadlo. Rozloučili jsme se a já pomalu zamířila k domovu.
V tu chvíli jsem si vzpomněla na tajemné brýle z Tater a scénu, která se mi zobrazila ve skle. Obraz, v němž jsem zachraňovala dítě ve vodě, se stal realitou! Nechápala jsem vůbec nic. Nakoukla jsem v těch brýlích do budoucnosti? Jsem si jistá, že ano! Už to z hlavy nikdy nevymažu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
