Facebook
Instagram
Lucie si zvolila Stanislava jako vhodného partnera, se kterým chtěla založit rodinu. Nebyla to žádná velká láska. Ale pak ho viděla v porodnici s jejich malou dcerkou. A něco se začalo měnit.
Když jsem poznala Standu (36), věděla jsem, že je to ten pravý parťák do života. Přestože jsem nebyla bláznivě zamilovaná, toužila jsem s ním zahnízdit. Nečekala jsem, že po porodu budu mít úplně nové pocity.
Řídila jsem se radou své mámy
Za svůj život jsem poznala mnoho mužů a věděla jsem, že z velké lásky v mém případě nakonec nic nezbyde. Když jsem poznala Stanislava, nebyla jsem kdovíjak zamilovaná. Přesto mi připadal pro život perfektní a přitahoval mě. Jediným mým pravidlem bylo - mít rád méně než ten druhý. Tohle mi radila máma, která podle svých slov měla s muži jen kříž.
Spíše pragmatické důvody jsem si nechala pro sebe, ale nikterak jsem se za ně nestyděla. Můj slib u oltáře byl míněn ve vší upřímnosti. Brzy jsme se začali pokoušet o dítě a měli jsme to štěstí, že všechno probíhalo hladce a bez dlouhého čekání. Standa mi bez váhání vyznával lásku den co den a vůbec mu nevadilo, že já se k tomu nemám. Někdy si ze mě dělal legraci, že neumím vůbec vyslovit věty: „Miluji tě. Mám tě ráda..."
Standa se o mě celé těhotenství krásně staral. A to i přesto, že jsem byla velice nepříjemná. Sama musím uznat, že bych se sebou nevydržela. Kamarádky mi říkaly, že mám doma naprostého anděla. Termín porodu se stále posouval a já už byla „na zabití“. Pak ale přišla naše holčička na svět a všechno se najednou změnilo.
Měla jsem obavy z poporodních depresí
Jelikož jsem obecně tak trochu „depkařka“, obávala jsem se poporodních depresí, o kterých jsem hodně slýchala. Porod mi dal zabrat, ale komu ne... Když bylo po všem, cítila jsem se naprosto skvěle. Nevím, kde se ve mně brala ta nekonečná energie. Přívaly lásky přicházely s každou další hodinou ještě silněji.
Když jsem se probrala z polospánku a spatřila Standu s naším novorozeňátkem, zjihla jsem. Nebylo to ale jen láskou k malé, uvědomila jsem si, že se na Standu dívám úplně jinak. Slzy mi stoupaly do očí, sváděla jsem to na hormony. Ujišťovala jsem se, že to za pár dní přejde.
Po několika týdnech se ale nic neměnilo. Milovala jsem naše miminko a milovala jsem Standu. Docházelo mi, že se toho citu vyloženě bojím. Něco mi říkalo, že si tolik štěstí v životě zkrátka nezasloužím. Něco zlého bych tím mohla vyvolat, zakřiknout to...
Manželovi jsem vyznala lásku až rok po narození dítěte
Když měla Adélka slavit první narozeniny, Standa se vracel autem ze služební cesty a pospíchal. V rádiu hlásili zprávy o velké dopravní nehodě a mně se sevřelo srdce. Volala jsem Standovi, ale nebral to. Obávala jsem se nejhoršího. Dívala jsem se na naše dítě a litovala, že jsem Standovi nikdy nahlas nevyznala lásku.
Ve dveřích se objevil až dlouho po setmění, mobil měl vybitý a trčel v zácpě. Já už měla okousané všechny nehty. Skočila jsem mu kolem krku a poprvé řekla, že ho miluji. Nestačil se divit. Uvědomuji si, že mám velké štěstí a už si ho chci užívat plnými doušky.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
