Lucie (55): Smrt nejlepší kamarádky mě ranila. Z depresí mě vyléčila až událost, kterou si neumím vysvětlit

Lucie (55): Smrt nejlepší kamarádky mě ranila. Z depresí mě vyléčila až událost, kterou si neumím vysvětlit
Zdroj: Freepik

Kamarádku Ivanu brala Lucie už od dětství jako vlastní sestru. Vytvořila si k ní silné pouto, a když ve dvaapadesáti letech Ivana prohrála boj s vážnou nemocí, cítila se strašně opuštěná. Po kamarádčině smrti ovšem Lucka zažila příhodu, která ji depresí a pochmurné nálady zbavila.

Jan Švanda
Jan Švanda 03. 02. 2023 19:00

S Ivanou jsem kamarádila od první třídy. Seděly jsme spolu v lavici a šly studovat stejnou střední. Brala jsem ji jako svoji sestru. Kdykoliv jsme se na sebe podívaly, věděly jsme, co si ta druhá myslí. Tvořily jsme nerozlučnou dvojici a naše přátelství přetrvalo až do dospělosti. Každá z nás měla už rodinu, přesto jsme se dál intenzivně stýkaly. O to víc mě ranila zpráva o její smrti.

Po kamarádčině smrti jsem trpěla depresemi

V padesátce Ivana vážně onemocněla, a přestože se zákeřnou chorobou srdnatě bojovala, nakonec jí ve dvaapadesáti letech podlehla. Když jsem se o jejím úmrtí dozvěděla, bylo mi strašně. Mám sice děti, manžela, rodinu, ale bez Ivany jsem se cítila strašně sama. Jako by zemřel kus mého já. Na pohřbu jsem pronesla smuteční řeč a málem ji nedokončila. Slzy se mi při každé větě hrnuly do očí...

Od Ivanina skonu uplynul skoro rok, ale já se velké bolesti nezbavila. Sužovaly mě deprese, prožívala jsem bezmoc, vnitřně jsem trpěla. Až přišel jeden podzimní den, jenž všechno změnil.

Bylo září, já zůstala sama doma a rozhodla se, že si udělám procházku k nedalekému rybníku. Panovalo zrovna babí léto, na obloze azuro, takže sedět doma by byl hřích. Neváhala jsem ani vteřinu a vyrazila ven.

V odrazu na hladině se objevila Ivanina tvář

K rybníku jsem došla asi za dvacet minut. Sedla si na lávku a koukala do vody. Chtěla jsem zjistit, jestli je studená, nebo ještě vyhřátá z léta. Hrábla do ní rukou a udělala velké kolo. Když se hladina ustálila, zadívala jsem se znovu do vody a zůstala jako zkoprnělá. V odrazu jsem totiž spatřila nejen sebe, ale také Ivanu!

Zírala jsem do vody asi pět minut a nevěřila svým očím. Ivana stála jen kousíček za mou a usmívala se. Jako by mi chtěla říct, abych se netrápila, že je pořád tady. „To přece není možný,“ říkala jsem si. Odhodlala jsem se otočit hlavu, jakmile jsem to ale udělala, Ivana tam přirozeně nebyla.

Podívala jsem se znovu do vody, ale tentokrát v ní uviděla jen sebe. Nechápala jsem... „Mám halucinace, nebo co?“ ptala jsem se. Něco podobného jsem znala pouze z pohádek. Každopádně musím říct, že od této chvíle se mi psychicky ulevilo.

Manželovi jsem o svém zážitku neřekla

Manželovi ani dětem, které jsou již dospělé, jsem o tomhle zážitku nikdy nevyprávěla. Můj choť je sice hrozně fajn chlap, vyslechne si mě, kdykoliv potřebuji, podporuje mě, poradí, jenže tomuhle by prostě nevěřil a poslal by mě k psychiatrovi.

Událost tedy držím pod pokličkou, často však o ní přemýšlím. Uběhl už rok a čtvrt, do vody jsem se od té doby zadívala mockrát, ale Ivanu jsem v ní už nespatřila. Přesto jsem přesvědčená, že moje velká kamarádka mi je stále nablízku a shora na mě dohlíží.

Další příběhy ze života →

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.

Cukrářská hvězda Besky o toxickém prvním manželství: Otřesná životní zkušenost probíhala i během MasterChefa

Cukrářská hvězda Besky o toxickém prvním manželství: Otřesná životní zkušenost probíhala i během MasterChefa

Související články

Další články