Facebook
Instagram
Dominika si myslela, že je na mateřství dobře připravená. Těhotenství i porod zvládla na jedničku. Problémy přišly po příchodu z porodnice. Poporodní deprese se nenápadně vplížila do domácnosti a málem ji zničila. Díky rodině se z toho dostala a přestala brát svého syna jako vetřelce.
Pojem poporodní deprese mi přišel tak vzdálený, že jsem ani na okamžik nepomyslela na to, že by mě to mohlo potkat. Baby blues je stav, který se sice dá zvládnout, ale musíte mít kolem sebe lidi, kteří vám z toho pomůžou.
Myslela jsem si, že jsem na mateřství připravená
Když jsme s Damiánem (29) zjistili, že jsem těhotná, prožívali jsme obrovskou radost. Děťátko jsme si přáli oba. Díky tomu, že přišlo v podstatě neplánovaně, to bylo o něco lehčí. Zjevně nastal ten správný čas stát se rodiči. O tom, že čekáme chlapečka, jsme se dozvěděli zhruba v polovině mého těhotenství.
To bylo nadmíru pohodové. Nepopírám, že jsem byla občas unavená nebo trpěla nevolnostmi. Nebylo to ale nic, co by se nedalo zvládnout. Dlouho dopředu jsem se připravovala na porod a na péči o malé dítě. Nechtěla jsem být ničím zaskočena. Na jednu věc jsem však zapomněla, bylo to něco, o čem jsem si myslela, že mě nikdy nepotká - poporodní deprese.
Porod měl lehký průběh a malý byl od prasknutí plodové vody na světě za tři hodiny. Hned se krásně přisál a já se cítila nadmíru šťastná. Sotva jsme překročili práh domova, padla na mě jakási úzkost. Malý Tobík navíc začal v jednom kuse plakat. A to i když byl nakrmený, přebalený a já si ho přitulila. Vůbec jsem ho nedokázala utišit.
Už vím, co je poporodní deprese
Šestinedělí mám v mlze. Každý den byl stejný. Co malý vstal, začal plakat. Takže jsem veškerý čas trávila na skákacím míči a snažila se ho utišit. Míč jsem měnila s polohou v lehu a syna kojila. Nic mezi tím. Na konci šestinedělí jsem byla vysátá, unavená a značně nervózní.
Každou hodinu se mi měnila nálada. Smích nahradil pláč či značná hysterie. Dokonce jsem začala být protivná i na to nebohé dítě. Když jsem Tobíka uložila v domnění, že bude spát, řval další dvě hodiny. Už jsem neměla sílu, abych byla trpělivá, a tak jsem řvala také. A bohužel na něj. Proklínala jsem den, kdy přišel na svět.
Vinu za narození syna jsem dávala Damiánovi. Hádali jsme se v jednom kuse. Za co to šlo, za to jsem mu vynadala. Pořád jsem ho kritizovala. A nakonec jsem si vymyslela i jeho nevěru. Díky bohu za to, že to se mnou nevzdal a vycítil, že je něco špatně. Pochopil, že trpím poporodní depresí a byl mi oporou. Kdykoliv mohl, poslal mě spát. Nebo pro mě připravil horkou lázeň. Začal brát malého ven, abych měla prostor pro sebe.
Zachránila mě rodina
Na pomoc přispěchala i moje máma, kterou Damián zalarmoval. Na rovinu mi řekla, že podle toho, co vidí, trpím poporodní depresí. „Dnes se tomu říká baby blues, ale neboj, to zvládneme," povzbudila mě a na pár týdnů se k nám nastěhovala. Já jsem během nich nabrala sílu, kterou jsem na zvládnutí deprese potřebovala. K malému mě pouštěli jen na kojení nebo mazlení.
Trvalo mi další dva měsíce, než jsem se zbavila pocitu, že jsem špatná máma. Tobíka jsem přestala vnímat jako vetřelce. Musím říct, že to bylo velmi těžké období. Pocit nicoty a marnosti, který už nechci nikdy v životě zažít. Děkuji své rodině, že mě v tom nenechala a vytáhla mě z toho. Dnes se cítím skvěle a užívám si spokojené dny s rodinou.
Pokud máte vy nebo někdo ve vašem okolí problém s depresemi, pomoc lze najít na Modré lince a Lince první psychické pomoci.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
