Facebook
Instagram
Marcela měla jasnou představu o tom, že bude mít dvě holčičky. Upnula se k tomu natolik, že když se jí narodil syn, téměř ho odmítla. Po nějaké době zjistila, že je znovu těhotná a čeká tolik vytouženou dceru. Syn se v tu chvíli ocitl na vedlejší koleji a málem došlo k neštěstí.
Když jsme si s Vojtou (36) řekli, že je čas na děti, měla jsem jasnou představu. Porodím dvě holčičky, které budou maximálně rok a půl od sebe. Já si s nimi vytvořím krásné pouto, jako jsme měly já a sestra s naší mamkou. Budu mít doma zkrátka dvě princezničky.
Neplánovaně se mi narodil kluk
Ono otěhotnět, když si zrovna řeknete, že je čas, není nic snadného. Musíte překonat nějaké nástrahy života. Já dvakrát potratila, než jsem vůbec přišla do jiného stavu. Kvůli další hrozbě potratu jsem šla na rizikové těhotenství. To jsem prožila v ohromném strachu, abych dítě vůbec donosila.
Celé jsem si to navíc zkomplikovala tím, že jsem se automaticky upnula k myšlence, že pod srdcem nosím holčičku. Když nastal čas na přípravy, nakoupila jsem všechno v růžovém, V předstihu jsme vymysleli pro dcerku i jméno. Měla to být Amálka. Když se nás doktorka ptala, zda chceme znát pohlaví, odmítli jsme to s tím, že už to stejně víme.
Těhotenství bylo nekonečné, a i když se za to stydím, protrpěla jsem si ho. Myslím, že z velké části si za to mohu sama. Nekonečné noční můry, aby bylo dítě zdravé. Jenže to největší zklamání mě čekalo přímo na porodním sále. ,,Je to krásný zdravý chlapeček, maminko,“ řekla porodní asistentka a podávala mi syna do náruče.
Nic jsem k němu přes rok necítila
Dnes už svoje pocity neumím přesně popsat, ale byla jsem zklamaná a chtěla dítě odmítnout. Nedělalo to se mnou nic, když jsem ho držela v náručí. Tekly mi slzy, protože jsem chtěla holčičku. Moje představy a sny byly navždy pohřbeny. Místo toho, abych byla šťastná, že je syn zdravý a já to zvládla, jsem se cítila mizerně.
Po návratu z porodnice jsem se pořád nemohla najít. Nedokázala jsem naslouchat potřebám toho malého věčně plačícího tvorečka. Nemohla jsem to říct nahlas, ale já ho nemilovala tak, jak by novopečená maminka měla. Cítila jsem odpor a vztek. ,,Měl jsi být holčička,“ říkala jsem mu často, když plakal, ,,ty tak nepláčou.“
Týdny a měsíce plynuly a já se pořád nedokázala smířit s tím, že nemám dceru. Když malý Eda slavil rok, pořád jsem nic necítila. Plnila jsem čistě jen rodičovskou povinnost, ale k lásce to mělo daleko. Pár dní po Edových prvních narozeninách jsem zjistila, že jsem znovu těhotná. Moje naděje, že budu mít alespoň jednu princeznu, byla zpátky ve hře.
Manžel naštěstí včas zakročil
Někdy v devatenáctém týdnu mi to doktorka potvrdila. Opět jsem cítila radost ze života. Znovu jsem se upnula k té krásné myšlence, že budu mít dceru. Vše šlo hladce, těhotenství bylo pohodové a já si ho užívala. Ve srovnání s tím prvním to byla procházka růžovým sadem. Když se Amálka narodila, hned to tam naskočilo. Bezmezná láska, pocity štěstí. Eda byl pro mě najednou neviditelný.
Měla jsem oči jenom pro Amálku. Synovy potřeby mi byly volné. Hnala jsem se do obrovského průšvihu. Vojta si toho díky bohu včas všiml. Začal můj problém řešit dřív, než by se něco stalo. Nejprve se mi pokoušel promluvit do duše sám, ale nakonec mě donutil, abych navštívila psychologa. Jenom díky němu jsem pochopila, jaké je to štěstí mít dvě zdravé děti. A to bez ohledu na pohlaví. Ještě to s Edou není úplně ono, ale udělám všechno pro to, abych i pro něj byla tou nejlepší maminkou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
