Facebook
Instagram
Marie byla připravená na mateřství, ale ne na to, co jednoho dne zaslechne z chůvičky. Místo žvatlání malé dcerky se z ní totiž ozýval zneklidňující hlas. Marie se rozhodla přijít této věci na kloub.
Když se mi narodila Anička, prožívala jsem opravdu krásné dny. Byla klidná a hezky spinkala většinu dne a skoro celou noc. Přesto jsem v jejím pokoji nechávala zapnutou chůvičku. Jednoho dne mě však vyděsily zvuky, které z ní vycházely.
Vyděsil mě hlas z chůvičky
Nikdy bych nevěřila, že dojde na slova mé mamky. Když jsme s manželem našli starší byt, který měl přes ulici hřbitov, mamka se překřižovala a zapřísahala mě, abych to nedělala. Ale já na to nedbala. Pověrčivost nemá co dělat v 21. století.
Byt jsme si dali do pořádku a ani ne po roce přišla na svět Anička. Mamce jsem raději neřekla, že chodím s kočárkem na hřbitov, protože je tam klid, stín a lepší vzduch. Ráda si tam jen tak sednu na lavičku, Anička spinká a já si čtu nějakou knížku.
Pak se ale stalo něco, co mě přimělo uvažovat nad tím, jestli bych mamku přeci jenom neměla brát vážně. Můj manžel byl na služební cestě. Četla jsem si v obýváku a měla puštěnou chůvičku, kdyby by se malá náhodou probrala. Najednou se z chůvičky něco ozvalo. Jakýsi šepot, ale víc to připomínalo vítr. Zpočátku jsem si myslela, že se mi to jenom zdá, ale zvuk nepřestával. Šla jsem se podívat na Aničku, ale ta sladce spinkala. Když jsem se vrátila do obýváku, zvuk pokračoval. Nyní to znělo jako hlas. A to už mě trochu vyděsilo.
Ten hlas jsem slyšela i na hřbitově
Trvalo to jenom několik minut, ale spát jsem nemohla celou noc. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co je s chůvičkou. Když manžel přišel domů, požádala jsem ho, jestli by se na ni nepodíval. Řekla jsem mu, že v ní něco chraptí. Ten můj kutil ji rozebral a zase složil, ale na nic neobvyklého nepřišel.
Po několika dnech, to jsem byla opět odpoledne doma sama s Aničkou, se z chůvičky ozval nezvyklý zvuk. Po chvilce začal připomínat hlas. „Zapomenuli... Proč?" ptal se hlásek malé dívky. Vyběhla jsem za Aničkou, ale ta klidně spala. Začínám snad bláznit?
Bála jsem se zůstávat doma, tak jsem Aničku opatrně přeložila do kočárku a vyrazila s ní do ulic. Automaticky jsem zamířila na náš obvyklý okruh a po chvíli jsem zjistila, že jsme na hřbitově. To už jsem měla pořádnou husinu. Rychle jsem zamířila k východu. A najednou jsem opět zaslechla ten hlas. Poslední metry k bráně jsem už sprintovala. Snad nemusím říkat, že jsem opět nedokázala spát. Zabrala jsem až nad ránem. Naštěstí byl pátek, takže jsem se mohla spolehnout na to, že manžel bude ráno doma a postará se o dceru.
Přes chůvičku se mi ozvala mrtvá dívka
V sobotu dopoledne jsem vyrazila na trh. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co jsem zažila v posledních dnech. Nedalo mi to a cestou z trhu jsem se prošla hřbitovem. Po chvilce jsem opět zaslechla ten dívčí hlásek. Byl hodně slabý, ale věděla jsem určit směr. Váhavě jsem šla za ním, až jsem skončila u zanedbaného hrobu, který byl hned u zdi. Nepřekvapilo mě, že za zdí je ulice a náš dům.
Slova na hrobu nešla přečíst, musel tam být už hodně dlouho. A zjevně o něj nikdo nepečoval. Opatrně jsem ho očistila a položila na náhrobní kámen květiny, které jsem plánovala dát doma do vázy. Možná se mi to zdálo, ale zaslechla jsem tiché poděkování. V tu chvíli jsem už neměla strach.
Ten hlas se v chůvičce už nikdy neozval. Dál chodím na hřbitov s kočárkem, ale vždy se stavím u toho hrobu. Někdy jen tak v duchu promlouvám k té holčičce, jindy jí zapálím svíčku. Doufám, že už konečně našla věčný klid.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
