Facebook
Instagram
Martin měl přítelkyni, se kterou se opakovaně rozcházel a zase dával dohromady. Když už to chtěl utnout definitivně, oznámila mu, že je těhotná. Ani těhotenství je nedalo dohromady a Martin byl rozhodnutý, že s tím přijde po porodu.
Adélu znám už šest let a od začátku byl náš vztah divoký. Pořád jsme se hádali, ale o to víc jsme se udobřovali. Tehdy jsem byl ještě mladý a přišlo mi to normální.
Nešlo to
Bylo to s námi jak na houpačce. Jako první jsem se s ní rozešel já, ale ona mě prosila a volala, že se změní, a i když mě štvala, pořád jsem ji měl rád, takže jsme se k sobě vrátili. Pak to byla ona, kdo ze vztahu odešel, ale ani ne po týdnu jsme se k sobě vrátili. Další rozchod byl až po dvou letech a tehdy jsem si myslel, že to bude definitivně, měl jsem toho plné zuby, ale zarazilo mě, že mi vadí představa, že je Adéla s někým jiným. A ani ona nemohla překousnout, že bych někoho měl.
Tak jsme se zase dali dohromady. Měli jsme období, kdy jsme byli naprosto v pohodě a ze dne na den bylo peklo. V životě jsem ji neuhodil, ale ona mě v afektu neustále fackovala.
Tentokrát jsem byl rozhodnutý
Když už to začalo být postupem času na denním pořádku, něco se ve mně změnilo a já se definitivně rozhodl, že to opravdu nemá cenu. „Radši budu sám a v klidu, než se pořád rozčilovat,“ řekl jsem jí, ale ona mě šokovala. „Já jsem ale těhotná“ a tehdy se mi obrátil život vzhůru nohama. Střídaly se ve mně pocity radosti a zděšení, protože my dva jsme spolu vůbec nefungovali.
Adéla ale slibovala, že se změní, což se bohužel nestalo. Celé těhotenství byla noční můra a já chodil poslední tři měsíce spát přes víkend ke kamarádovi.
Měl jsem plán
Vymyslel jsem to tak, že jak porodí, budu s ní měsíc doma a pak se odstěhuji. Syna si budu brávat co nejčastěji, nebo tak, jak Adéla dovolí, a budu jí posílat peníze. Když se Tobiáš narodil, koukal jsem na něj a tekly mi slzy. Bojoval jsem vnitřně se svým rozhodnutím, ale věděl jsem, že bude lepší, když bude mít spokojeného tátu pár dní v týdnu, než ukřičený domov každý den.
Když jsem Adéle psal, kdy jí mám z porodnice vyzvednout, nebrala to. Volal jsem do porodnice, ale ani oni to nezvedali, tak jsem tam jel. Sestry mi oznámily, že už tam dávno není. Až pak mi to konečně zvedla a řekla, že ode mě odchází. Vymyslela to prý dávno, sbalila si kufry, když jsem nebyl doma, dala je do auta a klíče dala mámě, která pro ně přišla do porodnice. Ta pro ně pak přijela a teď žijí s ní. Tohle jsem opravdu nečekal, ačkoliv vlastně udělala to, co jsem sám chtěl.
Najednou mi to bylo líto, ale jsme dohodnutí, že si Tobiáše beru třikrát v týdnu na dvě hodiny a až bude větší, budu ho mít i déle. Snad jsme pro něj udělali to nejlepší, co jsme mohli.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
