Facebook
Instagram
Maruščin manžel si po letech splnil dávný sen. Začal pracovat u policie, kde se časem dostal na oddělení kriminality. Od toho dne to ovšem šlo doma z kopce. Začal Marii po každém příchodu z venku vyslýchat.
Luděk (32) si vždycky přál dělat u policie. Dlouhé roky se snažil o to, aby místo získal. Dřel den, co den, aby složil jak psychologické, tak fyzické testy. Já jsem mu to moc přála. Kdybych jenom tušila, jak moc se poté změní...
Manžel si přál dělat u policie
Každý máme nějaké sny. Můj manžel si už jako malý kluk umanul, že bude dělat u policie. Když jsme se poznali, akorát dokončoval vyšší studium. Nemluvil o ničem jiném než o své touze. Nevycházely mu pořád fyzické testy. Ani tak ho to ale neodradilo a dál na sobě pracoval.
Během toho se živil jako řadový pracovník v jedné telekomunikační společnosti. Kdybych měla Luďka v krátkosti popsat, tak bych řekla, že je to v první řadě velmi hodný člověk. Má pochopení pro druhé, rád lidem pomáhá. Nikdy na mě doma nezvýšil hlas. Jako manželé jsme si byli vždycky rovni.
Dnes spolu máme osmiletého syna Samuela. Ten k otci vzhlíží. Chtěl by být jednoho dne jako on. Cílevědomý a ctižádostivý. Když se manželovi konečně podařilo složit všechny testy, doma se slavilo. Chodil z práce spokojený a já viděla, jak je na sebe pyšný, že to konečně dokázal. Stejného uznání se dočkal i ode mě. Věděla jsem, jak moc mu na tom záleží.
Doma mě vyslýchal
Ze začátku byl ke své práci pokorný. Učil se novým věcem, chtěl ukázat, že je vážně dobrý. Po letech se dokonce vypracoval. Šel na kriminální oddělení. V tomto období mi neuniklo, že se začíná postupně měnit. Vše odstartovalo dne, kdy jsem přišla domů o hodinu později, než jsme byli domluvení. Vybil se mi telefon, takže jsem mu nemohla ani zavolat.
Když jsem dorazila, seděl pod rozsvícenou lampičkou a řekl: ,,Tak pojď. Tady si sedni. Položím ti několik otázek.“ Cukaly mi koutky, ale udržela jsem se. Zdálo se totiž, že je docela naštvaný. ,,Kde jsi byla?“ zeptal se přísně. ,,Co blbneš? Byla jsem s Martou na skleničce,“ odvětila jsem a chtěla se zvednout. On mě ale zadržel. ,,V kolik hodin jsi odcházela z baru?“ pokračoval.
,,To má být jako výslech?“ vyprskla jsem smíchy. ,,Tady kladu otázku já. Tak laskavě odpovídej,“ vyzval mě. ,,Odešly jsme v deset hodin,“ špitla jsem. ,,Jak je tedy možné, že jsi doma až teď? Kterým autobusem jsi jela?“ položil mi další otázku a dělal si u toho zápisky. ,,To snad nemyslíš vážně! Prostě jsem se zdržela, vybil se mi mobil a ujel mi autobus,“ vyštěkla jsem na něj.
Práce mu vlezla na mozek
A tak to probíhalo každé, když jsem se někde zdržela. Musela jsem doma vysvětlovat, kde jsem byla, s kým a co jsem tam dělala. Nikdy předtím mi nic takového nedělal. Odmítala jsem tu jeho hru hrát. Tak mě začal sledovat. Všimla jsem si toho jednou u obchodního centra na parkovišti. ,,Tak ty už mě i sleduješ? Tobě z té práce vážně přeskočilo!“ vyplísnila jsem ho.
Teď začal svými výslechy drtit i syna. Někdy ho tajně sleduje, když jde ze školy. Pak ho doma zkouší, kudy šel a s kým se bavil. Nemluvím o tom, že mi projíždí mobil, zprávy a emaily. Přijdu si jako v hodně špatném filmu. Už to není ten starý dobrý Luděk. Doufám, že ho to časem přejde, protože jinak za sebe neručím.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
