Michal (20): Na pověry jsem nikdy nevěřil. Tragická událost v rodině ale můj názor změnila

Pověrám jsem nikdy nepřikládal větší význam. Nad černou kočkou křižující cestu, pátkem třináctého, klepáním na zuby pro štěstí a mnohým dalším jsem vždycky jenom mávl rukou. Nevěřil jsem tomu a měl z toho spíš švandu. Po události, která se stala před čtyřmi lety u mých prarodičů, je však můj postoj už úplně jiný.

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula (39): Dám hodně na pověry. Černá kočka přes cestu ale moje přesvědčení nahlodala

Hodiny jsme si zamilovali

S babičkou i dědou jsem měl fantastický vztah a velmi často jsme za nimi s mladší sestrou Vendulou (18) jezdili na víkendy nebo u nich trávili prázdniny. Bydleli v malé vsi uprostřed krásné přírody. Vždyť jen kousíček od jejich domku se nacházel malebný rybník a borový les. Zkrátka úplný balzám na nervy pro ty, kteří si chtějí odpočinout od ruchu velkoměsta, kde ještě stále s rodiči a Vendy žiju.

Ale i uvnitř domku jsme se nezřídka pořádně vyřádili. Nejvíc se nám líbila půda, kde jsme se ségrou obvykle nocovali a vyrobili si tam malý bunkr. V obývacím pokoji nás pak nejvíc zaujaly kyvadlové hodiny, které pevně ukotvil na zeď už dědův tatínek. Byla to rodinná památka, kterou jsme si se sestrou velmi oblíbili a děda se cennou starožitností při návštěvách také dost chlubil.

Mohlo by Vás zajímat:

Marie (31): Už věřím na pátek třináctého. Když mě na to upozorňovala kartářka, smála jsem se, že je to jen pověra

Jednoho dne spadly hodiny ze zdi

Pak ovšem přišel osudný den. Seděl jsem u prarodičů v obýváku na gauči a četl si román s kriminální zápletkou. Fakt skvěle napsaný. V momentě, kdy napětí v knize gradovalo a já se do ní zcela ponořil, se zničehonic ozvala ohromná rána. Bleskově jsem zdvihl hlavu a nevěřil svým očím. Na zemi ležely kyvadlové hodiny, které ještě před chvílí visely na zdi, a byly rozbité na několik kusů.

Asi tak deset vteřin jsem na ně mlčky civěl, když z kuchyně přichvátal děda. Když zahlédl rozbité hodiny, celý zbledl. „Tohle je špatný, moc špatný,“ vzdychal a já na něj přitom nechápavě zíral. „To je znamení, Michale, že někdo z našich blízkých zemře nebo bude v ohrožení života,“ vysvětloval mi roztřeseným hlasem. „Dědo, klid, jsou to jenom pověry,“ chlácholil jsem ho sebevědomým puberťáckým tónem.

Jenže děda mě zpražil. „Jenže ty o tom víš kulový, hochu! Tyhle hodiny spadly už před dvaceti lety. Nerozbily se, protože u zdi tehdy stálo křeslo, jenže druhý den přišla špatná zpráva. Volali nám z nemocnice, že moje sestra měla vážnou autonehodu…,“ vzpomínal děda. „Pověsil jsem je pak zpátky na zeď a od té doby byly pevně uchycené. Nikdy se to už neopakovalo, až teď,“ ušklíbl se. Ztichl jsem, abych ho dál nedráždil. Ale nervózní jako on jsem nebyl, tehdejší smutnou událost jsem přičítal spíš náhodě.

Mohlo by Vás zajímat:

Pátek 13. Proč se tohoto dne tak moc bojíme a kde vznikla pověra o nešťastném dni?

Děda volal, že babička dostala infarkt

Jenže jsem se spletl. Uběhl asi měsíc. Já odjel s Vendulou zpátky domů, když jednoho večera volal mému tátovi rozrušený děda. „Karle, máma zemřela. Dostala infarkt, šlo to hrozně rychle,“ plakal do telefonu. Tátovi se hrnuly do očí slzy. Když mi to sdělil, doufal jsem, že to je pouze zlý sen, z něhož se probudím. Jenže nebyl. „Svoji milovanou babičku už nikdy neuvidím,“ blesklo mi hlavou a dal se do breku.

Dědovi jsem se na pohřbu omlouval, jenže on mě jenom objal a nechtěl o hodinách vůbec mluvit. Každopádně když jsme za ním později přijeli, žádné nové hodiny v obýváku na zdi nevisely. Prázdné místo vyplnil zarámovaný fotoobraz s babičkou, která zůstane hluboko v srdci nejen mně, ale celé naší rodině.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Jiřina (32): Myslela jsem si, že bílá paní je jen mýtem. Návštěva zámku mi však nasadila brouka do hlavy

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.