Facebook
Instagram
Vendulu vychovala babička, která byla velmi pověrčivá. Vnučce vždycky kladla na srdce, aby nebrala neblahá znamení na lehkou váhu. A Vendula jí věřila. Když jí ale jednou zkřížila cestu černá kočka, musela svůj vztah k pověrám přehodnotit.
Vyrůstala jsem s babičkou Annou. Suplovala mi matku i otce, takže jsem velmi dbala na to, co mi říká.
Černé kočky nedaly babičce spát
Babička byla hodně pověrčivá, s odstupem času bych řekla, že až zbytečně moc. Z některých pověr totiž měla vyloženě panickou hrůzu. V prvé řadě šlo o rozbité zrcadlo, které předpovídá sedm let neštěstí. Také jakmile se nám doma proběhl pavouk, babička už křičela: „Hlavně ho nezabíjej, to by nám přineslo smůlu!“
Musela jsem si dávat i pozor na sůl. Proč? Protože když se vysype slánka, taktéž to značí nadcházející smůlu a neštěstí. Čeho se ale babička bála úplně nejvíc, byly černé kočky. Vysvětlovala mi, že kočky jsou spojené s černou magií. Historicky měla přece každá správná čarodějnice černého parťáka. A pokud mi paměť dobře slouží, ještě se strachovala z pátku třináctého.
Ovšem ty černé kočky jí nedaly spát. Vždycky mi kladla na srdce, že jakmile uvidím černou kočku, která by mi měla zkřížit cestu, ať se jí vyhnu. Nejlépe ať zvolím zcela jinou trasu. Pokud bych šla po cestě, kterou černá kočka přeběhla, mohu se spolehnout, že se mi stane nějaké neštěstí. Zakořenila tím ve mně strach, který jsem se rozhodla respektovat.
Měla jsem na výběr dvě řešení
Když babička umírala, vedla dlouhý monolog o tom, jak se mám v životě chovat. Na co a na koho si dávat pozor. Jako poslední zmínila černou kočku. „Neber to na lehkou váhu, drahá, je to ztělesněné zlo,“ upozornila mě. Čas plynul a já jsem se musela postavit životu čelem. Dosud jsem se plácala od ničeho k ničemu. Neměla jsem muže, tím pádem ani děti.
Mojí životní náplní byla moje práce. Dělala jsem asistentku ředitele v jedné větší firmě. Zaměstnávali mě natolik, že jsem se skoro smířila s tím, že můj osobní život zůstane nenaplněný. Jednoho dne nás čekalo jednání v jiném městě, kde jsme měli usilovat o získání lukrativní zakázky. Měli jsme se se šéfem sejít až na místě. Ten den byl od rána velmi stresující. Nic jsem nestíhala a i na ono jednání jsem vyrazila pozdě.
Šlápla jsem na plyn, abych to stihla. Projížděla jsem okreskami jako zloděj, kterého nesmějí chytit. V rychlosti jsem přehlédla černou kočku, která akorát vcházela na vozovku. Měla jsem pár vteřin na to se rozhodnout, co udělám. Byly dvě možnosti. Kočku přejedu a zbaběle pofrčím dál. Nebo strhnu volat a problém bude na světě.
Ze šlamastyky mě vytáhl budoucí manžel
Intuitivně jsem strhla volat, abych kočku nezajela. Moje auto skončilo v příkopu. Naivně jsem se z něj snažila vycouvat. Neměla jsem šanci dostat se na silnici. Byl to zrovna úsek, kde mnoho aut nejezdí. Stála jsem bezradně v příkopu a nevěděla, co dál.
Černá kočka došla na druhou stranu, usedla na patník a dlouze se na mě zadívala. V jejích očích jsem na malý okamžik spatřila podivný záblesk. „To kvůli tobě jsem teď v háji, kočko jedna prašivá,“ řekla jsem naštvaně. Kočka se zvedla a odběhla. Za pár minut u mě zastavilo auto. Vystoupil z něj pohledný muž mého věku a pomohl mi z prekérní situace. Ještě ten večer mě pozval na rande. Od té doby se změnilo hodně. V práci jsem dala výpověď a z mého zachránce se stal můj manžel.
Máme spolu dvě děti. A ještě něco. Není pravda, že černá kočka vždycky znamená smůlu. Jsem toho důkazem.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
