Facebook
Instagram
Grétin manžel Prokop měl doma hodiny, které mu daroval jeho otec. V den, kdy Prokop zemřel, se hodiny zastavily pět minut po jedné. Gréta zjistila, že to má spojitost s jeho smrtí. Hodiny nelze opravit a fungují jenom jednou ročně. V den výročí Prokopova úmrtí.
Otec mého manžela Prokopa byl šikovný kutil, který rád vyráběl hodiny. Jedny takové dal Prokopovi, který je roky střežil. Měli jsme je pověšené na zdi. V den, kdy manžel zemřel, přestaly hodiny tikat. Nechtěla jsem v tom hledat symboliku, ale i další okolnosti nasvědčují tomu, že to nebyla náhoda.
Manžel nedal dopustit na hodiny od táty
Svého tchána znám bohužel jen z vyprávění. Můj manžel Prokop o něm vždycky mluvil s takovým zaujetím, že jsem jasně pochopila, jak moc se ti dva měli rádi. Prokopův tatínek měl velký koníček, nejraději ze všeho vyráběl hodiny. A jedny takové dal Prokopovi, když byl ještě kluk. Ten je střežil jako oko v hlavě.
S každým stěhováním šly hodiny s ním. Když jsme se poznali my dva a začali spolu bydlet, hodiny nám zdobily stěnu v obýváku. Baterii stačilo měnit jednou do roka. Zprvu mi to jejich hlasité tikání vadilo, ale po čase jsem si na to zvykla a už jsem to téměř nevnímala.
V období, kdy manžel vážně onemocněl, jsem měla obavy, jak to s ním dopadne. Trávila jsem dny sama v našem bytě a vnímala každé jeden zvuk hodin. Když mi lékaři šetrně oznámili, že pro manžela už nemohou nic udělat, nutně jsem ho musela vidět. Prokop ležel odevzdaně v posteli, ale jeho oči stále zářily. Čekalo nás poslední rozloučení.
Hodiny mi oznámily manželův odchod
„Ty hodiny..." mluvil z posledních sil. „Ty hodiny...“ zopakoval, ale na dokončení věty už se nezmohl. Prstem jsem ho umlčela, chytla za ruku a užívala si poslední společné chvíle. Když jsem v noci dorazila domů, usedla jsem na gauč a modlila se v zázrak. Ten se bohužel nekonal. Probudila jsem se do ticha, které mě znervózňovalo.
V bytě bylo něco jinak. Pak mi to došlo. Hodiny přestaly tikat. Ukazovaly čas pět minut po jedné hodině. Zkusila jsem vyndat baterii a dát novou, ale to nepomohlo. Pak jsem si vzpomněla na Prokopa, jak se mi snažil o hodinách něco říct. Vzala jsem telefon a zavolala do nemocnice. Ošetřující lékař mi oznámil manželovu smrt.
Když jsem jela do nemocnice podepsat papíry a vzít si jeho věci, zeptala jsem se, v kolik přesně umřel. „Bylo to..." řekla sestra a hledala v papírech. „Pět minut po jedné?" napadlo mě. „Ano, jak to víte?" divila se. Odpovídat už nebylo potřeba. Zvládla jsem připravit pohřeb a dopřát Prokopovi důstojné rozloučení.
V den výročí manželovy smrti začnou hodiny fungovat
Hodiny se mi nedařilo zprovoznit. Žádný hodinář nevěděl, proč nefungují. Nakonec se rozeběhly samy. A to vždy jen v den výročí manželovy smrti. Jeden celý den tikají a já vím, že mi Prokop dává najevo, že je se mnou. Rodina si myslí, že jsem si to vsugerovala, ale na jejich názoru mi nezáleží.
V den výročí nám pouštím naši oblíbenou píseň a k Prokopovi promlouvám. Ten den, kdy jsme opět spolu, si chci užít do poslední vteřiny...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
