Facebook
Instagram
Tereza s Bořkem zažili tragédii, přišli o své nenarozené dítě. Terka dokonce skončila v péči psychiatrů. Dostávala se z toho sedm let. Dnes už se cítí silná a má jedno přání. Chce se znovu pokusit o dítě. Bořek se však bojí a už nechce riskovat.
Před sedmi lety jsem přišla o nenarozené dítě. Dostávala jsem se z toho dlouhé roky. Dnes už se cítím psychicky silná a ráda bych se znovu pokusila o dítě. Manžel Bořek (40) ale říká ne. Bojí se, že by se to mohlo opakovat a já bych to nemusela zvládnout. Já ale cítím, že tentokrát to vyjde.
O dítě jsme se snažili dlouho
S Bořkem jsme spolu skoro dvacet let. Poznali jsme se rok po škole. Hned jsme spolu začali bydlet. Pár let jsme jen cestovali a užívali si svobodného života. Po třech letech jsme se shodli, že už bychom chtěli děti. Vysadila jsem antikoncepci a modlila se za rychlé početí. Dva roky jsme se usilovně snažili, ale pořád se nám nedařilo.
Podlehla jsem nátlaku svého manžela, abychom se nechali vyšetřit. K našemu štěstí nám nic nenašli a my se směle dál pokoušeli. Když to sečtu, tak naše snažení trvalo bezmála šest let. Chvílemi jsme ztráceli naději a já se bála, že umřeme bez dětí.
A pak nastalo období, kdy jsem trpěla ranními nevolnostmi a cítila jsem se velmi unavená. Když mi těhotenský test potvrdil graviditu, štěstím jsem se rozklepala. Bořek svoje slzy štěstí pustil na plno. Čekali jsme na to tak dlouho a konečně se nám zadařilo. „My budeme mít dítě," šeptali jsme si v objetí.
Na konci třetího měsíce jsem přišla o dítě
První tři měsíce šlo všechno jako po másle. Každá lékařská prohlídka končila úsměvem a očekáváním dne porodu. Pak ale nastaly komplikace. Mému lékaři se něco nezdálo a já musela podstoupit odběr plodové vody. Ta prokázala, že je plod mrtvý. Bylo to něco, s čím člověk nepočítá. A když to slyší, nechce si to připustit.
Musela jsem okamžitě podstoupit předčasné ukončení těhotenství. Nikomu bych takový zážitek nepřála. Zažila jsem duševní trauma, které mě ničilo další dlouhá léta. O tom, jak mizerně jsem se cítila, se rozepisovat nechci. A to z obavy, že bych mohla zase spadnout na dno. Jde o to, že od smrti našeho nenarozeného děťátka uběhlo sedm let.
Dlouho jsem brala antidepresiva, dokonce jsem se pokusila o sebevraždu. Nějaký čas jsem strávila v psychiatrické léčebně. Sáhla jsem si vážně na dno. Nebýt Bořka a jeho obdivuhodné podpory, bůh ví, jak bych skončila. Nenechal mě v tom. A to mi pomohlo vstát z mrtvých. Dnes už se cítím psychicky dobře a mám jedno přání.
Manžel už se o dítě pokoušet nechce
Přeji si, abychom se s manželem ještě pokusili o dítě. Táhne mi na čtyřicet, ale ještě pořád je čas. Bořek mi řekl ne. Jasné a neoblomné NE. Má k tomu důvody, které chápu. Jednoduše se bojí, že by se mohla historie opakovat. „Málem jsem přišel i o tebe. Už to nechci znovu zažít. Nechci to riziko znovu podstupovat," vysvětlil mi.
Já ale cítím, že tentokrát to vyjde. Ono snad ani není možné, aby se to člověku stalo znovu, ne? Ovšem Bořek má větší strach než já. Dokonce se přiklonil k variantě adopce. Tu ale pro změnu odmítám já. Považuji to za poslední možnost. Musím to zkrátka ještě jednou zkusit. Věřím, že teď už to moje tělo zvládne. Musím ho přesvědčit a donutit, aby věřil se mnou.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
