Facebook
Instagram
Vztah na dálku je zatěžkávací zkouška pro partnerský vztah. Radka si nikdy nemyslela, že něco takového po čtyřech letech s Liborem zažije. Hodně se bojí, jak to dopadne, protože vyhlídky na společnou budoucnost jsou nejasné.
Libora jsem potkala už na střední škole, chodil o ročník výš a pomrkávali jsme na sebe docela dlouho. Jenže já se styděla a vypadalo to, že on také. Kamarádi ho vždycky hecovali, aby za mnou šel, a když už to vypadalo, že sebere odvahu, vždycky jsem utekla. Rok po maturitě jsme na sebe narazili na jedné akci, ale já měla tenkrát přítele. Tehdy poprvé jsme spolu prohodili pár slov.
Za další dva roky se se mnou přítel rozešel a já opět narazila na Libora, jenže teď měl přítelkyni vedle sebe on, takže jsme se jen pozdravili a šli každý zase svou cestou. Já na něj už zapomněla, ale za pár let si mě přidal na Facebooku a psali jsme si každý den. Konečně jsme si domluvili rande a byla to pohádka.
Začali jsme spolu žít
Byli jsme do sebe tak zamilovaní, že jsme spolu začali bydlet už po měsíci a půl a ono nám to opravdu fungovalo. Jenže jednoho dne přišel s tím, že má pro mě novinu. Šéf ho povýšil a já měla takovou radost, že jsem se hned začala obouvat, abychom to šli oslavit. Radost vzápětí vystřídal šok, protože Libor měl mít na starost jednu pobočku tři sta padesát kilometrů od nás. Spráskla jsem ruce, že je to opravdu škoda, jenže on řekl, že to místo vzal. Aniž by se se mnou dopředu poradil. Vím, že nejsme manželé, ale myslela jsem, že máme nějakou společnou budoucnost. Nedovedla jsem si představit, jak to budeme dělat.
Libor navrhoval, že bych se mohla přestěhovat s ním, ale to se mi vůbec nelíbilo. Mám tu dobrou práci, rodinu, přátele. I on tu má všechny, ale rozhodl se odjet. Sebou si vzal akorát oblečení, jinak měl prý zařízený byt. Domluvili jsme se, že na víkendy bude jezdit domů a vycházelo nám to asi dva měsíce. Pak volal, že je příliš unavený na tak dlouhou cestu nebo že musí ještě něco dodělat, pak byl zase pozvaný na firemní večírek, takže jsme se neviděli dlouho.
Mám strach z budoucnosti
Mockrát se mě zmocnil strach, co tam sám dělá, ale Libor tvrdil, že se opravdu věnuje jen práci. U mě si mohl být jistý, že si nikoho domů nevodím, navíc jeho kamarád bydlel přímo naproti nám, takže by o tom stejně věděl.
Každopádně na moji otázku, jak dlouho to takto bude, odpověděl, že rok. Ano, voláme si každý den, děláme video hovory, ale mě to takto nebaví. Párkrát jsem jela i já za ním a chápu, že ho nebaví jezdit domů každý víkend, je to opravdu dálka, ale vybral si to sám a pokud chce zachovat náš vztah, tak tomu musí ten čas asi obětovat. Jinak to totiž nevidím dobře. Chtěla bych už miminko, chtěla bych žít jako opravdová rodina a ne, že máme po čtyřech letech vztah na dálku jak puberťáci.
Teď to máme tak, že domů jezdí každý druhý víkend, jinak tam zůstává. Nejhorší je, když se mu nemůžu v pátek nebo v sobotu večer dovolat. Bojím se, že se mu ta svoboda natolik zalíbí, že nás to rozdělí úplně.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz
