Facebook
Instagram
Simona s Daliborem si vysnili dům za městem. Když se do něj po nějaké době nastěhovali, Simona zjistila, že v něm věčně zůstává sama. Přítel coby podnikatel tráví hodně času v práci a na stesky své partnerky nebere ohled.
Už to bude sedm let, co jsme s Daliborem (35) spolu. Jednou mi slíbil, že si postavíme krásný dům za městem, kde budeme vychovávat naše děti. Náš sen se splnil. Já si ale nyní uvědomila, že to není to, po čem jsem tolik toužila.
Jsem ve vysněném domě věčně sama
Dalibor byl vždycky takový, že co slíbil, to splnil. Když prohlásil, že postaví dům, věděla jsem, že se tak skutečně stane. Momentálně se na našem hnízdečku lásky dokončují poslední úpravy. Bydlíme v něm bezmála rok. Ze začátku jsem si připadala vážně šťastná. Rozlehlá zahrada, krytý bazén, velká kuchyň a menší posilovna.
Dům stojí skoro na samotě. Nejbližší sousedy máme pět kilometrů daleko. Měli jsme jasnou představu, kde chceme, aby naše děti vyrůstaly. V přírodě, daleko od ruchu velkoměsta a jeho nástrah. To se povedlo, protože tady je naprostý klid. Až příliš velký klid.
To jsem pochopila v momentě, kdy jsem doma zůstávala věčně sama. Přítel je totiž podnikatel, který se otáčí jako šroub, aby firma šlapala. Když vstávám, už je pryč. Já pak celý den bloumám po domě a nevím, co si počít. Do práce už nechodím, protože jsem na rizikovém těhotenství, v listopadu se nám má narodit dcera. Dalibor se vrací pozdě večer. Někdy se dokonce stane, že jdu spát a on pořád není doma.
Přítel se musí otáčet, aby udržel náš standard
Jakmile se zmíním, že by měl trochu ubrat, už má připravenou odpověď. ,,Chtěli jsme dům, tak teď se musím otáčet. Zaplatit hypotéku a nakrmit složenky něco stojí,“ opáčí vždycky a je po debatě. Teď ještě argumentuje tím, že budeme za chvíli tři a peněz není nikdy dost. Na dítě se velmi těší a chce mu snést modré z nebe.
Dalo by se říct, že si žijeme na vysoké noze. Dlouho jsem si myslela, že mi to ke štěstí stačí. Až ve chvíli, kdy jsem zůstala zavřená doma, mi došlo, že to tak není. Kamarádky chodí do práce, žádná nemá čas za mnou přijet. Řidičák nemám a vlakem se mi s břichem cestovat nechce.
Takže jsem pořád sama. Ráda bych to s Daliborem probrala, ale není kdy. Téměř se nevidíme. Máme pro sebe jen víkendy. O těch někdy někam vyrazíme, ale to je málo. Zatraceně málo na to, že za chvíli budeme tři. Bojím se, že na dítě zůstanu úplně sama. Nemám to ani s kým probrat. Moje matka si myslí, že jsem nevděčná a z nudy vymýšlím kraviny. Možná má pravdu, ale možná také ne.
Klidně budu chudá, ale šťastná
Do toho mi pracují hormony. Nad naší situací jsem schopná několikrát denně brečet. Už s Daliborem ani nespíme, protože přítel je zastáncem toho, že v mém stavu je to nebezpečné. Jsem si plně vědoma toho, kolik úsilí ho náš život stojí. Kolik času a peněz musel vynaložit, aby náš sen naplnil.
Oproti tomu si říkám, že bych se klidně vzdala všech těch drahých věcí. Nic z toho, co máme doma, mi nevynahradí přítelovu přítomnost. Je mi jasné, že většina žen si teď říká: ,,Buď ráda, že je pracovitý a uživí vás. Ten můj se jen válí doma.“ Já bych s nimi ale hned měnila. K čemu mi jsou peníze, když Dalibora skoro nevidím? Mohu jen doufat a modlit se, že se to po narození dítěte změní.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
