Facebook
Instagram
Štěpánka po smrti své maminky celých šest let nesáhla do krabic, které byly plné vzpomínek na ni. Nedávno se na to však cítila dostatečně silná a chtěla si zavzpomínat. Čekala ji ale nemilá zpráva. Manžel krabice vyhodil při úklidu. Štěpánka kvůli tomu přišla o všechno po své mamince.
Když mi před šesti lety zemřela maminka, všechny její věci jsem měla pečlivě schované v krabicích. Nedávno jsem do nich chtěla nahlédnout a zavzpomínat. Když jsem ale zjistila, že je manžel René (37) vyhodil, zmocnila se mě neuvěřitelná panika. Zmizely totiž všechny hmatatelné vzpomínky na mamku.
Maminka mi připravila věci, které měla ráda
Přestože byla mamka velkou bojovnicí, rakovině vzdorovat nedokázala. Prala se s ní úctyhodných dvanáct let. Když už to vypadalo, že má vyhráno, tak se ta mrcha vrátila. A vždy byla silnější a silnější. Brala mamce sílu a životní energii. Tušila jsem, že to nebude mít dobrého konce, a tak jsem s ní začala trávit více času.
Vracely jsme se ve vzpomínkách. Mamka mi začala postupně říkat, co všechno si mám vzít, až umře. Abych měla věci, na kterých jí záleželo. Byla vášnivou sběratelkou encyklopedií, především o květinách. A měla snad stovku dřevěných koček různých velikostí.
Její největší vášní bylo pletení. Měla nespočet klubek bavlny. Když jsem byla malá, svetry mi pletla právě mamka. K tomu všemu si ještě přála, abych si vzala její šperky a videozáznamy z dětství. To, že všechno připravila do krabic, jsem zjistila, až když umřela. Z maminčina bytu jsem si vezla šest velkých krabic, které byly plné jejích drahocenností.
Manžel vyhodil všechny vzpomínky na mamku
Přiznám se, že jsem ty krabice zastrčila v našem domě hodně hluboko. Neměla jsem sílu, abych se jimi prodírala. Smrt maminky mě velmi zasáhla. Představa, jak sedím u fotoalba, mě ničila. Roky plynuly a čas měl na celou událost dobrý vliv. Po několika letech jsem se s matčinou smrtí smířila a už jsem tolik netruchlila.
Dokonce jsem v sobě našla sílu a rozhodla se, že otevřu krabice. Jedno sobotní odpoledne jsem je šla vytáhnout. K mému údivu jsem je ale nemohla najít. Když se René k večeru vrátil, hned jsem se ptala, jestli neví, kde jsou. „Myslíš ty zaprášené krabice z podkroví?" zeptal se. „Ano, přesně ty myslím," odpověděla jsem a čekala, že mi řekne, kde je najdu.
„Tak ty jsem při generálním úklidu vyhodil," řekl ledabyle. „Vyhodil?" zděsila jsem se. „Byly v tom věci po mamce," chytla mě panika. „Kam si je vyhodil?" zajímalo mě. „Odvezl jsem je na sběrný dvůr," pronesl poněkud sklesle. „Proč ses mě nezeptal?" zuřila jsem. „Já v první z nich viděl nějaké cetky, tak jsem to prostě vyhodil," hájil se.
Po mamince mi zbyla jen jedna věc
„Cetky? To byly vzpomínky," brečela jsem. „Já teď nemám snad jedinou věc, která by mi mamku připomínala," bědovala jsem. Veškerou zlost, kterou jsem v sobě měla, jsem si na manželovi patřičně vylila. Vydala jsem se na sběrný dvůr s nadějí, že tam třeba ještě budou. Už byly dávno pryč. Jsem z toho špatná.
Jediné, co jsem po mamce našla, je jeden pletený svetr, který mi dala, když mi bylo asi devět. Mám ho schovaný na tajném místě. Kdykoliv to na mě padne, vezmu ho do ruky a líbám jako klenot. Je to jediná hmatatelná vzpomínka, která mi na maminku zbyla. Na manžela už se tolik nezlobím. Sám je z toho špatný. Mrzí mě to hlavně z toho důvodu, že si mamka hodně zakládala na tom, abych ty věci měla. Teď si musím nutně udržet všechny vzpomínky, co mám v srdci.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
