Facebook
Instagram
Když Heleně odhalili rakovinu, věřila, že jí bude manžel Marek oporou. Po operaci potřebovala také psychickou podporu. Té se jí sice dostalo, ale od někoho, od koho by to nečekala. Na pomoc jí přispěchal švagr Evžen. Během dalších měsíců se mezi nimi vytvořil vztah...
Když jsem zjistila, že mám rakovinu, věřila jsem, že mi manžel Marek (40) bude oporou. Jaký šok jsem zažila, když mě v tom nechal. V té době za mnou začal jezdit jeho o dva roky starší bratr Evžen. To on mi pomáhal, když jsem nemohla vstát z postele. Na začátku by mě nenapadlo, jak to celé dopadne.
Myslela jsem si, že rakovinu zvládneme společně
O Markovi jsem nikdy nepochybovala. Byl vzorný manžel a v mém životě měl zásadní roli. Brali jsme se z čisté lásky. Oba jsme složili slib, že spolu budeme ve zlém i v dobrém. U toho dobrého to vyšlo. U toho špatného nikoliv. Když jsem zjistila, že mám rakovinu, nevěděla jsem, co bude. Měla mě čekat operace a dlouhá rekonvalescence.
Když jsem to Markovi řekla, byl jako opařený. Ani jeho reakce nebyla taková, jakou jsem si představovala. „To jako umřeš?" zeptal se bez ostychu. „Dneska ne," snažila jsem se vtipkovat. Vysvětlila jsem mu, jak těžké to bude a co všechno nás čeká. Říkám nás, protože jsem si myslela, že v tom jedeme spolu.
Čas ukázal, jak moc jsem se mýlila. Ještě do nemocnice jel se mnou a snažil předstírat soucit. „Budu na tebe čekat," rozloučil se a odjel. Operace se podle slov lékařů povedla na výbornou, ale čekalo mě dlouhé léčení. „Teď byste neměla být několik měsíců sama. Čekají vás těžké dny," zmínil se doktor. „To nebude problém, mám doma manžela," pronesla jsem optimisticky.
Místo manžela se o mě staral jeho bratr
Z nemocnice mě domů odvezla sanitka, protože Marek neměl čas. Prvních několik dní jsem ležela v posteli s bolestmi břicha. Marek lítal bůh ví kde. Nebyl tam nikdo, kdo by mi pomohl vstát nebo nalít skleničku s vodou. Když už se ukázal, tvářil se, že se ho to netýká. Mé psychice to nepomohlo. Jednoho dne mi u dveří zaťukal švagr Evžen.
Když mě viděl, sundal kabát a šel mi na pomoc. Přinesl s sebou polévku a pomalu mě nakrmil. „Budu vedle v pokoji, kdybys něco potřebovala," řekl a dal mi na noční stolek zvoneček. Neměla jsem sílu, abych se ptala, co u nás dělá a proč mi pomáhá. Naše vztahy byly vždycky velmi chladné.
Byla jsem ale ráda, že tam někdo je. Evžen mi pomáhal s hygienou, vařil mi a četl mé oblíbené knížky. Na první větší kontrolu mě také vezl on. Já se bála zeptat, kde je Marek. Proč se o mě nestará on? Podvědomě jsem tušila, proč to tak je. Ten srab to nezvládl a odešel. Déle jak půl roku se o mě staral švagr.
Poznala jsem skutečnou lásku
Když se můj stav stabilizoval, Evženovy návštěvy zřídly. Docházel za mnou jednou týdně. Nespočetněkrát jsem mu poděkovala za to, že v té nejtěžší chvíli stál při mně. Poté se několik týdnů neukázal. A já pocítila, jak moc mi jeho přítomnost chybí. Byl pro mě víc než ošetřovatelem. Něco mezi námi vzniklo.
Nedalo mi to a pozvala jsem ho na večeři. Když přišel, choval se odtažitě, skoro jako dřív. Toho večera jsem zariskovala a řekla mu, že ho mám ráda. Ovšem ne jako švagra. Evžen to zjevně nečekal. V jeho očích jsem viděla radost. „Helčo, ani nevíš, jak jsem rád, že to říkáš," zašeptal a políbil mě. S Evženem se máme rádi a chceme být spolu. O tom, jak to přijme manžel, teď nepřemýšlím. Je mi to úplně jedno. Tak jako jemu bylo jedno, že jsem nemocná. Rozvod bude oproti léčbě rakoviny procházka růžovým sadem.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
