Šárka (33): Vždycky jsem měla potřebu pomáhat druhým. Nakonec jsem na to doplatila

Měla jsem neustálou potřebu pomáhat ostatním. Nešťastné kamarádce i stařičké sousedce, která nikoho neměla. Byly doby, kdy to možná bylo k užitku. Teď ale na mě doléhá tíha mé povahy. K mému překvapení se nenašel nikdo, kdo by mi pomohl.

Mohlo by Vás zajímat:

Ludmila (65): Snacha mi dává hlídat vnoučata jen tehdy, když jsou nemocná. Musela jsem se tvrdě ohradit

Mám potřebu všem pomáhat

Už na pískovišti jsem se starala o to nejslabší dítě. Babička vždycky říkala, že ze mě bude nějaká pečovatelka. Bylo ve mně něco, co mě nutilo pomáhat raněným nebo slabším. Tato vlastnost mě provází celý život. Na základce jsem byla ta, za kterou chodily smutné kamarádky, když po nich někdo hodil kámen.

Pokračovalo to i na střední škole. Dala jsem se dohromady s Dášou, která byla hromádkou neštěstí. Rodiče se rozváděli, táta byl alkoholik a máma na dně. Den co den jsem to s ní řešila. Snažila jsem se jí nabídnout útěchu, aby neměla pocit, že je na všechno sama. Celé čtyři roky na střední škole jsem se věnovala jen jejím problémům.

Naše přátelství trvá dodnes. Jen už má trochu jiný rozměr. Dáša se provdala za násilníka, od kterého nedokáže odejít. Ví, že není normální, když ji bije, ale odvahu už dávno ztratila. A tak hledá útěchu u mě. Snažím se mezi prací a dvěma dětmi najít čas i pro Dášu. Vnitřně mě ničí fakt, že nikoho jiného nemá.

Mohlo by Vás zajímat:

Marika (24): Přítel podlézá mému otci, ten ho za to nesnáší. To nejhorší však přišlo až u žádosti o ruku

Cítím, že už nemůžu pomáhat dál

Sama jsem maminkou a mám svůj vlastní život. Ten ale jako kdyby byl pořád na druhé koleji. Jakmile Dáša zavolá, že ji manžel zase zbil, všeho nechám a jedu za ní. Můj manžel Václav (32) byl do jisté míry tolerantní, ale teď mu to celé začíná vadit. Uvědomuje si, že pomáhám všem okolo, ale na vlastní rodinu nemám čas.

Já to ale vidím tak, že moje rodina má klidný a spokojený život. Proč bych nemohla pomoci tam, kde je to potřeba? K tomu se přidala ještě starost o mou nemocnou matku. Po zjištění, že má rakovinu, jsem ji nemohla nechat bydlet samotnou. Automaticky, bez dohody s Václavem, jsem ji nastěhovala k nám.

A začal neuvěřitelný kolotoč! Najednou nevím, kde mi hlava stojí. V práci jsem jako na trní, co je s máti. Sotva jsem u ní, zase v hlavě řeším, co je s Dášou, jestli neleží někde v kaluži krve. A když se Václav zjeví ve dveřích, běžím za Dášou, abych si ověřila, že je v pořádku. A už to nedávám.

Mohlo by Vás zajímat:

Drahoslava (33): Potřeboval jsem od matky pomoc, místo toho jde na rande

Když potřebuji pomoc já, nikdo tu pro mě není

Jsem psychicky zcela vyčerpaná. Vozím mamku na chemoterapie, dbám na Dášino bezpečí a sama strádám. Nikdo se mě neptá, jak se cítím já, nebo jak mi je. Všichni předpokládají, že ta silná Šárka všechno zvládne. Není to ale pravda. Poslední týdny se probouzím s tlakem na srdci, co zase přijde a jestli to zvládnu.

Požádala jsem manžela o pomoc. Ten mi ale řekl nečekané: „To máš z toho, že se snažíš všem pomáhat. Už dlouho ti chci říct, že chci požádat o rozvod..." Sesypala jsem se. Svěřila jsem se Dáše, která mi ale nepomohla. Opět řešila jen své problémy. A já si uvědomila, že jsem na vlastní potíže sama. Václav to zřejmě myslí vážně. Musím teď udělat všechno pro to, abych ho přesvědčila, že ho potřebuji jako nikdy v životě. Snad mě v tom nenechá.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Anežka (57): Po smrti manžela mi rodina dává najevo, že už nemůžu být šťastná

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.