Facebook
Instagram
Thea byla proti tomu, aby její babička Irena šla do domova seniorů. Raději si ji vzala k sobě domů. Život se starou babičkou si teď nemůže vynachválit. Obě se báječně doplňují.
Myslela jsem si, že naše rodina je normální a vždycky si pomůže. To jsem se ale spletla. Moje matka se zcela bezcitně chtěla zbavit babičky Ireny (76) a lehkovážně ji posílala do domova důchodců. Nemohla jsem to tak nechat. I přes upozornění celé rodiny, že nedělám dobře, jsem si babičku vzala domů a starám se o ni. Ani po roce toho nelituji.
Máma na babičku vždycky jen nadávala
Co jsem na světe, moje máma na babičku Irenu jen nadávala. Neustále jsem slýchávala: „Máma je hrozná. Pořád mi do všeho mluví, i když tomu nerozumí." Nikdy jsem nechápala, jak to myslí. Babičku jsem vždycky měla za hodnou. To, na co si máma stěžovala, jsem vnímala spíše jako rady ze strany babičky.
Já s babi jsme měly vždycky dobrý vztah. Co dobrý, přímo skvělý. Byla pro mě vždycky babičkou s velkým B. Rozmalovala mě, foukala moje bolístky jak na těle, tak na duši. Když se řeklo, že jedu na prázdniny k Ireně, byla jsem šťastná. Mám na babičku samé krásné vzpomínky. Náš vztah se nezměnil, ani když jsem dospěla.
Za babičkou jsem jezdila pořád stejně. Snažila jsem se jí hlavně pomáhat. Stáří se na ní začalo podepisovat a pomocná ruka se jí hodila. Ze tří vnoučat, které má, jsem byla ale jediná, kdo se o ni zajímal. Co se týkalo mámy, ta si na ni jen stěžovala. Nechápala jsem, proč se tak chová.
Máma chtěla babičku umístit do domova důchodců
Poslední dva roky máma pořád mluvila o tom, že už je čas, aby šla babička do domova důchodců. Máma tvrdila, že začíná být nebezpečná jak sobě, tak pro okolí. Je pravdou, že občas babička zapomněla vypnout sporák, nebo si zabouchla klíče. Máma z toho byla na prášky a začala shánět místo v nějakém domově důchodců.
Když se to ke mně doneslo, zuřila jsem. Hned jsem se za matkou vydala. „Já myslím, že je babička ještě v pohodě a na důchoďák má čas," vyjádřila jsem svůj názor. „Ty tomu nerozumíš. Už musí být pod kontrolou," tvrdila máma. „Tak si ji vezmi domů. Je to tvoje maminka," udeřila jsem na ni. „To víš, že jo. To si to můžu jít rovnou hodit. Mít mámu doma, dej pokoj..." zuřila.
Bylo mi z ní na nic. Trvalo rok a půl, než se pro babičku našlo místo. Chtěla jsem znát i babiččin postoj k celé věci. „Babi, ty chceš do toho domova?" zeptala jsem se jí. „Chci, nechci... Nemám sílu se s tvojí mámou dohadovat, takže ji raději poslechnu," přiznala se babička. „Tak to teda ne!" bouchla jsem do stolu.
Vzala jsem si babičku k sobě
„Přeji si, abys šla bydlet ke mě," navrhla jsem. „To přece nejde. Jsi mladá, žiješ jinak. Budu ti akorát na obtíž," bránila se. „Babi, já na tom trvám. Mám tě moc ráda a postarám se o tebe. Pomůžeme si vzájemně," spiklenecky jsem na ni mrkla. Během týdne jsem si babičku nastěhovala domů. A skvěle nám to funguje.
Já nakupuji a uklízím. Babička zase vaří a přes den, kdy jsem v práci, mi venčí psa. To jí velmi prospívá, protože má pravidelný pohyb. Matka mě upozorňovala, že je sebevražda vzít si babičku domů. Mám na to jiný názor. Oběma nám to vlilo krev do žil. Co bych to byla za vnouče, kdybych dopustila, aby šla soběstačná babička do důchoďáku. Ani po roce svého rozhodnutí nelituji. Naopak!
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
