Facebook
Instagram
Když Terezin tatínek potřeboval pomoct, neváhala ani minutu a vzala ho k sobě domů. To nepřekousl její manžel Honza, který tchána nikdy neměl rád. A zasadil Tereze tvrdou ránu.
Můj táta je pro mě nenahraditelný člověk. To on mě učil jezdit na bruslích, s ním jsem udělala svoje první tempa ve vodě. Před zkouškami se mnou seděl do noci a pomáhal mi s učením. To on mě připravil na život se vším všudy. Doufala jsem, že přijde den, kdy mu to budu moci nějak splatit. To se právě teď děje. Bude mě to ale něco stát.
Můj milovaný táta chřadnul
Od doby, kdy zemřela mamka, což bude skoro deset let, se táta trochu změnil. Už to nebyl ten typický bavič, který rozdával úsměvy na potkání. Moc dobře jsem věděla, že s mamkou odešla i část jeho. O to více jsem se snažila si na něj najít čas. Rvalo mi srdce, že žije sám a jeho jedinou radostí je, když vyhraje jeho oblíbený fotbalový tým.
Mockrát jsem mu nabízela, aby šel bydlet k nám. Vlastníme s manželem Honzou (46) poměrně velký dům. Táta to vždy odmítl se slovy: ,,Nebudu někomu na obtíž.“ Vztah mezi ním a Honzou totiž není zrovna šťastný. Manžel na tátu neudělal dobrý dojem už na začátku naší lásky. Byl přesvědčený, že jsem pro Honzu příliš dobrá.
Manžel se občas rád vezl na můj účet a táta to viděl. Ale o tom třeba příště. Teď jde o něco jiného. Tátovy přibývající roky s sebou nesly mnoho zdravotních neduhů. Začalo to vysokým tlakem a zvětšenou prostatou. Na co to šlo, dostal léky. Do svých šedesáti sedmi let byl víceméně samostatný a soběstačný.
Po úrazu jsem si tátu nastěhovala domů
Zlom přišel se sedmdesátkou. Taťka často zapomínal, byl roztěkaný a začal se i pomočovat. Dlouho to tutlal, na vše jsem přicházela postupně. Tušila jsem, že přijde den, kdy už nebude moct žít sám. Pomaličku jsem začala zpracovávat Honzu k tomu, aby svolil, že u nás táta může bydlet. Ten vždy reagoval naprosto bezcitně.
,,Prosím tě, ten nás všechny přežije. Moc to nafukuješ,“ durdil se. Jasně, jeho táta to nebyl, a navíc ho nemá rád. V momentě, kdy táta spadl ze schodů a ošklivě si poranil hlavu, jsem musela jednat. Poté, co mi neurolog řekl, že se úraz neobejde bez následků, jsem věděla, že už tátu doma samotného nenechám. V nemocnici ležel tři a půl měsíce.
Propouštěli ho s tím, že mu doporučují ošetřovatelku. Okamžitě jsem otce nastěhovala k nám. Děti byly rády, že mají dědu doma. Jediný, kdo mi vrazil kudlu do zad, byl Honza. ,,Jak dlouho tady jako bude?“ spustil. ,,Tak dlouho, jak to bude nutné. Možná napořád,“ řekla jsem rázně. ,,Proč nejde do ústavu?“ zkoušel to na mě manžel.
Manžel se zachoval jako sobec
,,Proč by šel do ústavu, když může být tady? Přizpůsobím si práci podle táty a postarám se o něj!“ okřikla jsem ho. Honza se na pár dní odmlčel. Mého tátu ignoroval a mě vlastně také. Po měsíci přišel s něčím, co bych od něj nečekala. ,,Dokud tady bude táta bydlet, já se stěhuji. Odmítám nejlepší roky svého života obětovat starému dědkovi. Promiň,“ vyklopil na mě.
,,A co děti? Co já?“ tekly mi slzy. ,,Ty sis vybrala sama a děti to už vědí. Myslím, že to chápou. Vrátím se, až tady táta nebude,“ dodal. Tak prosím pěkně skončilo naše více než dvacetileté manželství. Jestli je mi to líto? Ano je, ale spíš proto, že jsem ztratila tolik let s někým, jako je Honza. Dotáhnu věc do konce a nechám se rozvést.
Další příběhy ze života →
Mahulena (36): Moc jsem si přála děti. Manžel ale roky skrýval kruté tajemství
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
