Facebook
Instagram
Valerie již od dětství bojovala s velikým strachem ze tmy, ani s věkem se to nezlepšilo a ona tím pádem žila tak napůl. Jednou ji ale kamarádky přemluvily, aby s nimi jela ven. Večer se stalo něco, co by ji nenapadlo ani ve snu. Bojí se stále tmy?
Už když jsem byla malá holka, nemohla jsem usínat sama v pokoji a už vůbec ne potmě, protože jsem z ní měla panický strach. Matka mi musela nechávat rozsvícená všechna světla, která jsem v pokoji měla, abych se nebála. Když se o mém problému rodiče bavili, vždycky říkali, že se těší, až z něj vyrostu.
Nikdo o tom nevěděl
Jenže ani s přibývajícím věkem se můj strach ze tmy nezlepšil, možná spíš naopak, čím jsem byla starší a víc nad tím přemýšlela, tím víc jsem se bála. Přišla jsem kvůli tomu o spoustu zážitků, protože moje kamarádky chodily na diskotéky, večer ven, zatímco já se bála doma pod peřinou.
Těžko jsem mohla někomu říct, že se pořád bojím tmy, když mi bylo skoro sedmnáct. Děsila jsem se, kdo z ní může vystoupit, že v ní nic nevidím. Sama jsem nevěděla, jak s tím bojovat, protože strach byl větší než já.
Holky mě jednou přemlouvaly, abych s nimi jela na pár dní do kempu. Lákaly mě na koupání, výlet lodí, strašně jsem si přála jet, ale představa té tmy kolem mě zkrátka děsila. Asi se na mě domluvily a byly neúprosné, až jsem nakonec kývla a jela s nimi.
Tma se mi nakonec stala přínosem
Kemp byl docela veliký, zatímco holky hodnotily chatičky, já zjišťovala, kde všude jsou lampy, jak daleko je toaleta od chatiček. Měla jsem s sebou pět baterek. Dokud byl den, neměla jsem žádný problém, ukázalo se, že pár dní volna jsem potřebovala jako sůl.
Tajně jsem doufala, že večer budeme sedět u chatiček, kde bylo světla docela dost a já bych se cítila trochu bezpečněji. Holky samozřejmě rozhodly, že se půjdeme bavit do místní hospůdky, abychom omrkly místní mužské osazenstvo. Musela jsem jít s nimi, protože zůstat sama v chatce by byl můj naprostý konec. Dala jsem si pár panáků na posilněnou, abych se trochu uvolnila a bavily jsme se docela dlouho. Jenže se mi udělalo později celkem špatně, nejsem zvyklá moc pít, a tak jsem se chtěla vrátit. Holky se dobře bavily a protože o mém strachu ze tmy nevěděly, nechaly mě jít samotnou zpět. Byla jsem tmou tak paralyzovaná, že jsem se nesoustředila na cestu, ale jen na tmu, do které jsem si svítila baterkami.
Když v tom do mě někdo vrazil a já se tak strašně lekla, že jsem zařvala a upadla na zem. Cítila jsem lehké štípnutí a příjemný mužský hlas, jak říká: ,,Jsi v pořádku, Růženko?“ Byl to mladý kluk v mém věku, který mě posbíral ze země a dovedl k chatičce. Druhý den se přišel zeptat, jak mi je. Byl krásný, až oči přecházely, a moc milý.
Dneska rozhodně nelituji toho, že jsem tam jela, protože jsem překonala svůj strach a díky tomu jsem potkala muže, se kterým se za tři měsíce bereme.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
