Facebook
Instagram
Žofie byla velmi ambiciózní žena. Měla sen o tom, jak bude pracovat na vyšší pozici a brát nadstandardní plat. Obětovala tomu svůj život a veškerý čas. Netoužila ani po tom, aby na ni doma někdo čekal. Měla zkrátka jasný cíl a za ním si tvrdě šla. Chvíli to vypadalo, že to zvládá. Až jednoho dne měla nehodu, díky které si zachránila život. Co se přesně stalo?
Odjakživa jsem byla velmi ctižádostivá a plná odhodlání dokázat všechno, na co si prstem ukážu. Na střední škole jsem svůj čas trávila jinak než ostatní. Místo vysedávání po barech jsem byla zavřená ve studovně a drtila jazyky. Nešlo o to být nejlepší, ale něco ve svém životě dokázat. Nechtěla jsem být jen obyčejným řadovým pracovníkem a spokojit se s minimem.
Práce je můj život
Nastoupila jsem do jedné zahraniční firmy a silou své píle jsem se po čase vypracovala na top manažerku. Brala jsem pohádkové peníze. Své práci jsem obětovala de facto všechno, byla jsem v práci klidně čtrnáct hodin denně. Víkendy jsem neznala, protože buď jsem jela na nějaké školení nebo dodělávala věci z práce.
Osobní život byl pro mě úplné tabu. Jakmile se o mě nějaký muž pokoušel, utnula jsem to dřív, než to vůbec začalo. Takový vztah by mohl moji kariéru pěkně pošlapat.
Problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Je jasné, že dlouhodobý nedostatek spánku, špatná životospráva a stres jsou ukazatelé, které k sobě nepatří. To, že jsem podrážděná, protivná, mi musela říct až matka. ,,Zdraví máš jenom jedno, holčičko moje,“ řekla mi u rychlé kávy.
Pak to šlo z kopce velmi rychle. Přišlo období, kdy jsem bez prášku na hlavu a žaludek nemohla fungovat. Lidé v práci mě začali děsit. Měla jsem pocit, že se mě chtějí zbavit, tak jsem se uzavřela. Veškerou komunikaci jsem eliminovala na nutné minimum. Popřípadě jsem jim posílala emaily.
Vymklo se mi to z rukou
Změny v mém chování si všiml vedoucí. Vzal si mě stranou a velmi přátelsky mi domlouval, abych polevila, nebo se složím. Na rovinu mi řekl, že se mě lidé bojí. Slíbila jsem, že to změním, opak byl ale pravdou. Své podřízené jsem brala jako vetřelce, měla jsem pocit, že jdou proti mně. I doma jsem měla pocit, že slyším jejich hlasy nebo že je dokonce vidím. Můj kamarád byl lékař a napsal mi antidepresiva. Najednou jsem brala hromadu léků, ale práce jsem se vzdát nechtěla. Jedla nárazově, nespala jsem skoro vůbec. Matka byla na zhroucení, tvrdila, že jsem kost a kůže.
V ten osudný den jsem jela do práce autem. Usnula jsem za volantem. Způsobila jsem dopravní nehodu, kde se díky bohu nikomu nic nestalo. Probudila jsem se potlučená v nemocnici. Vyslechla jsem si naprosto nečekanou diagnózu, byla mi odhalena paranoidní schizofrenie. Čekal mě převoz do psychiatrické léčebny. Musela jsem podstoupit dlouhou léčbu, chodit na skupinové terapie a užívat léky.
Dnes už jsem schopna ,,normálního života“, ale zcela vyléčená nebudu už asi nikdy. Změnila jsem zaměstnání. Nyní pracuji na poloviční úvazek v květinářství, kde mi květiny pomáhají vidět krásu světa. Nebýt té nehody, bůh ví, zdali bych dnes vlastně vůbec žila.
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
