
Lenka si po letech strávených doma s dětmi konečně našla čas na sebe i na kariéru. Byla spokojená. Nečekané těhotenství proto bylo jako blesk z čistého nebe. Rozhodla se jít na interrupci, aniž by se svěřila manželovi. I když ji někdy trápí svědomí, ví, že se rozhodla správně.
S Pavlem jsme manželé přes dvacet let, máme dva skvělé kluky a jsem za ně nesmírně šťastná. Poslední dobou mám ale pocit, že náš vztah drží pohromadě hlavně oni. Právě to vzájemné odcizení bylo jedním z hlavních důvodů mého těžkého rozhodnutí...
Šok, který jsem nečekala
Když jsem na těhotenském testu uviděla dvě čárky, nemohla jsem tomu uvěřit. Na rozdíl od předchozích dvou těhotenství se ale nedostavila žádná radost, jen šok. Bylo to absolutně neplánované. Myslela jsem si, že v jednačtyřiceti už se mi něco takového stát nemůže. Stalo se to po večeru, kdy jsme s Pavlem byli výjimečně sami.
Děti byly pryč a my si po dlouhé době našli chvilku pro sebe. Vzhledem k tomu, jak jsme se v posledních letech odcizili a fungovali spíše jako rodičovská jednotka, mě to překvapilo. On trávil většinu času v práci, já se snažila skloubit péči o domácnost, kluky a nový rozjezd v zaměstnání. Konečně jsem měla pocit, že zase můžu dýchat...
Rozhodnutí, které jsem musela jsem udělat
Seděla jsem na okraji vany a celé tělo se mi třáslo. „Tohle prostě ne,“ běželo mi hlavou. „Na tohle už nemám sílu.“ Věděla jsem, že další kolečko přebalování, probdělých nocí a výchovy už nezvládnu. Byla jsem tak vděčná, že kluci už jsou ve věku, kdy jsou samostatnější, a já se mohla vrátit do práce, kterou miluji. Nechtěla jsem o to všechno přijít. Představa, že bych to měla zahodit, mě děsila.
Také jsem přemýšlela, co by další dítě udělalo s naším vztahem, který už tak skřípal. „Lepení“ manželství miminkem nikdy nefunguje. Věděla jsem ale s jistotou jednu věc: Pavel by s interrupcí nikdy nesouhlasil. Přemlouval by mě, bojoval by za to. Proto jsem se rozhodla, že to udělám za jeho zády. Možná je to sobecké, ale já skutečně neviděla jiné východisko.
Výčitky si musím nést sama
Bylo to neskutečně zvláštní. V čekárně jsem mlčky pozorovala ostatní ženy. Každá měla svůj vlastní příběh, své důvody. Některé vypadaly klidně, jiné byly zjevně nervózní. Já se snažila být apatická. Napadlo mě, jestli by mě některá z nich za mé tajemství neodsoudila. Ale já vím, že jsem to neudělala jen pro sebe, ale i pro naši rodinu, pro naše dva syny.
Přesto mě občas přepadnou výčitky. Co kdybych se rozhodla jinak? Co kdybych to Pavlovi řekla a on by mě podpořil a změnil můj pohled? Co kdybychom to přece jen zvládli? Teď už jen doufám, že se pravdu nikdy nedozví. I když jsem přesvědčená o správnosti svého rozhodnutí, vím, že tohle by mi nikdy neodpustil.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




