Lenka (49): Manžel mě před lety přemluvil k potratu. Nikdy mu to neodpustím

Už čtvrt roku jsem rozvedená, rozvedli nás sice bez komplikací, ale vysvětlovat soudkyni důvody, nebylo jednoduché. Plakala jsem i po devíti letech.

Mohlo by Vás zajímat:

Katka (38): Třetí dítě jsem nechtěla, tak jsem šla na potrat. Tajně, bez vědomí manžela

Těhotenství jsme nečekali

Nikdy jsme po třetím dítěti netoužili, nikdy u nás o něm nepadlo ani slovo, ale když jsem tehdy držela v ruce těhotenský test s dvěma čárkami, byla jsem sice šokovaná, ale překvapivě i nadšená. „Jsme zajištění, děti jsou skoro dospělé, zvládneme to,“ řekla jsem s úsměvem Romanovi. A dodala: „Třeba to bude konečně ten kluk!“

Jenže manžel se na mě díval, jako bych mu oznámila katastrofu. „To si děláš srandu? Vždyť jsme se konečně trochu nadechli. Já žádné mimino nechci!“ vyhrkl. Ten večer jsme se pohádali. Pak ještě druhý, třetí, čtvrtý... Roman opakoval pořád dokola, jak je to nezodpovědné, jak budeme muset všechno znovu přizpůsobit, jak už jsme „na tohle staří“. Neustále na mě tlačil, zpracoval i mé a své rodiče, bratra a kamarády. Mou maminku vystresoval tak, že jsem o ni měla strach, má slabé srdíčko... Nakonec jsem to nevydržela a ustoupila. Na onen den nikdy nezapomenu. Nikdy! Chtěla bych, ale nejde to.

Mohlo by Vás zajímat:

Denisa (29): Přítel mě kdysi přiměl k potratu. Teď by chtěl znovu dítě a já váhám

Všechno se změnilo

Po zákroku se mezi námi něco zlomilo. Roman byl klidnější, spokojenější, možná i pozornější, ale já ne. Přestala jsem mu věřit, přestala jsem mu otevírat svoje pocity. Když jsem ho jednou v noci nechtěně probudila svým pláčem, naprosto nechápal, co se děje. „Ty toho pořád ještě lituješ? Neblázni, vždyť to byl jen shluk buněk, žádný člověk!“ zamumlal a převalil se na druhý bok.

Jenže já nemohla spát ještě minimálně rok. Když odezněla nejpalčivější bolest, dostavila se bolest tupá a trvalá. Každé narozeniny, Vánoce, rodinné oslavy – pokaždé jsem si říkala, kolik by tomu malinkému bylo? Pět, šest, sedm… Dcery se osamostatnily, studovaly v Praze a já se v domě s Romanem cítila jako host. Přestali jsme se milovat, jen jsme fungovali. Nemohla jsem z hlavy vymazat tu strašnou větu: „Já žádné mimino nechci!“

Mohlo by Vás zajímat:

Vilma (34): Po dvou potratech jsem rezignovala na rodinu. Lásku jsem místo miminka dala opuštěným pejskům

Rozvod přišel tiše

Na začátku podzimu minulého roku jsem sbalila pár věcí a odešla do bytu po mém tatínkovi. Už dávno jsme si neměli co říct. Rozvod byl vlastně jen formalita, na všem jsme se nakonec po drobných dohadech domluvili. Řekl mi: „Stejně už jsme spolu jen přežívali,“ přikývla jsem. Ale v duchu jsem věděla, že je to ještě trochu jinak. Myslím, že to tušil i on.

Nikdy jsem mu to však neřekla nahlas, dodnes nevím proč, bylo to nesmírně bolavé téma. Občas si říkám, co by bylo, kdybych tenkrát neposlechla. Kdybych byla tvrdohlavější, silnější. Dnes žiji sama. Nejsem nešťastná, ale ani šťastná, jsem však klidnější a vyrovnanější než s Romanem. Ten si za mě velice rychle našel náhradu.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Judita (31): Milenec mě poslal na potrat. Na sociálních sítích se přitom prezentuje jako skvělý otec

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].