Facebook
Instagram
Ne vždy se dva shodnou na tom, jak bude vypadat jejich společný život. Pak se stává, že jeden z nich, pro takzvaný klid v domě, ustupuje. Když však přijde dítě, může začít jít do tuhého. Tak jako v případě Jarky.
Začínám si uvědomovat, že můj manžel je nevyzrálá osobnost, nemá na to žít ve dvou a už vůbec ne být otcem, přestože už je mu přes třicet let. Někteří muži na to nejspíš nemají nikdy a bojím se, že on k nim patří.
O všechno jsem naučila starat sama
Když jsme se potkali, bylo nám spolu dobře. Vypadalo to na krásný romantický vztah plný radosti, lásky, sexu – a taky večírků s kamarády. Že není všechno, jak má být, jsem zjistila až ve chvíli, kdy jsem se k němu stěhovala. Nejprve se skoro nesnažil mi pomoci, prohlásil, ať si najmu stěhovací firmu, a okna – která nebyla mytá snad nikdy – ať umyje úklidová firma nebo kamarádka.
Nakonec jsem si raději pomohla sama. „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají,“ zhodnotila jsem svoji situaci, ale věřila jsem, že časem se to srovná. Nakonec jsme se špatně neměli, jezdili jsme na výlety, bavili se s kamarády, takže kromě toho, že jsem se o chod domácnosti starala sama, bylo všechno v pohodě.
Máma mě před svatbou varovala
Netrvalo to dlouho, a byla jsem těhotná. Neplánovali jsme to, ale stalo se. Protože věřím na klasickou rodinu, dotlačila jsem partnera ke svatbě. Proběhla za přítomnosti jen té nejužší rodiny a pár kamarádů. „Musela sis ho opravdu brát?“ ptala se mě máma, která jím nebyla nijak zvlášť nadšená.
Možná tušila, co mě s ním čeká – ale já měla na očích růžové brýle. Náš vztah opravdu nefungoval, jak by měl, a situace se horšila. Byla jsem v době těhotenství dost lítostivá a vztahovačná, takže jsem si myslela, že nesoulad mezi námi je moje vina a snažila jsem se, aby doma všechno bylo v pořádku, aby si manžel nemohl na nic stěžovat – ale na večírky jsem mohla zapomenout.
Manžel je pořád někde pryč a já sama s dítětem
Když se nám pak narodila dcerka, situace se zhoršila. Na všechno jsem zůstala sama. Mého manžela nejspíš pláč mimina otravuje a je pořád někde pryč. Víc než my dvě ho zajímají kamarádi, skoro každý večer tráví s nimi - jednou na squashi, jindy fanděním a popíjením ve sportovním baru, dokonce chodí i sám do kina!
A samozřejmě nemůže vynechat žádný večírek. V poslední době přišel párkrát domů až k ránu. Když si postěžuju, odsekne mi: „Chci ještě žít! A ne být zavřený doma, tys chtěla dítě, máš ho, a tak mě nech být!“ Nejde mi o to, že bych taky chtěla někam chodit, jen bych byla ráda, kdyby vzal na vědomí naše dítě, když už ne mě.
Začíná se mi zdát, že mu jsme na obtíž. Dokonce už jsem slyšela i: „Zkazila jsi mi život!" Došlo to tak daleko, že uvažuji o tom, že se od něj odstěhujeme. Jestli touží po svobodě, má ji mít, a já bych získala víc klidu, když bych denně nečekala, až se vrátí domů. Není to lehké rozhodování, ale do téhle situace jsem se dostala sama – jak říká moje máma: „Nikdo tě nenutil mít dítě a žít právě s ním.“
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
