Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Když se Lenka a Jirka po pěti letech bouřlivého vztahu rozcházeli, uzavřeli ubrečenou dohodu, která zněla spíš jako z romantického filmu než z reality. Slíbili si, že pokud budou za tři roky oba single, sejdou se v oblíbené kavárně a zkusí to znovu.
Rozchod je dle mého názoru jednou z nejnáročnějších situací v životě, kterou si člověk může projít. Často jde opravdu o srdcervoucí, nepříjemnou záležitost. Já jsem si podobným rozchodem před několika lety prošla.
Náš vztah byl v troskách
Tou dobou jsme s mým partnerem Jirkou spolu byli pět let a náš vztah utkvěl na bodu mrazu. Neustále jsme se hádali, nemohli jsme najít společnou řeč, sebenevinnější rozhovor se dokázal změnit v křik a pláč. Nemohli jsme se navzájem vystát, vadilo nám snad všechno, co děláme… Všechno jsme si vyčítali, byli jsmea sebe zlí a naše soužití se stalo peklem.
Jednoho dne,
po velké hádce, jsme se konečně shodli, že je na čase se rozejít. Ačkoliv nám to
dlouhodobě nefungovalo, to bylo velmi těžké rozhodnutí, protože jsme oba věděli,
že se v jádru našich srdcí stále milujeme. Dlouze jsme naše rozhodnutí
diskutovali a probírali, nechyběly ani slzy dojetí, dlouhá objetí a spousta lítosti.
Uzavřeli jsme zvláštní dohodu
„Bojím se toho být sama,“ přiznala jsem Jirkovi a otřela si slzy z očí. On se jen tiše zasmál.
„Sama? Toho bych se u tebe nebál… brzo si někoho najdeš. Jsi krásná, úspěšná… umíš skvěle vařit… muži se na tebe jen pohrnou.“
„To na tebe taky,“ ušklíbla jsem se pobaveně, „však se na sebe podívej… hezčího chlapa jsem neviděla.“
Chvíli bylo ticho, pak se na mě Jirka otočil.
„A co kdybychom udělali takovou dohodu?“
„Jakou dohodu?“ naklonila jsem hlavu na stranu nechápavě a on se dal do vysvětlování.
„Vím, že nám to teď opravdu drhne a že takhle žít nemůžeme, ale… co kdybychom se dohodli, že pokud si do tří let nikoho nenajdeme, zkusíme to znovu?“
Nakonec jsem souhlasila
Zůstala jsem na něj překvapeně koukat, to rozhodně nebylo něco, co jsem čekala. Nepřišlo mi to vhodné, myslím si, že když se lidé rozejdou, měli by zpřetrhat veškerá pouta a s nimi i naděje na návrat.
„Stejně jsme si teď řekli, že nebudeme mít problém se seznámit s někým novým,“ pokrčil Jirka rameny, když viděl, že váhám, „takže k tomu zřejmě ani nedojde… ale pro jistotu? Plácneme si na to?“
„Tak jo,“ souhlasila jsem nakonec a podala mu ruku. Dohodli jsme si tedy, že přesně za tři roky, pokud budeme single, se sejdeme v určené kavárně a zkusíme to znovu.
V milostném životě se mi vůbec nedařilo
A tak jsem skončila sama. Pár měsíců jsem tak i zůstala, abych si pročistila hlavu a srovnala myšlenky, postupně jsem se ale začala porozhlížet po novém partnerovi. Jirka měl pravdu, o muže jsem opravdu neměla nouzi. Stáhla jsem si seznamku a tam jich spoustu poznala, potkávala jsem zajímavé pány v barech a hospodách, oslovil mě i nejeden kolega v práci. S některými nápadníky jsem to zkusila, jiné jsem rovnou odmítla. Jednou jsem dokonce s jedním začala chodit, po půl roce jsme se ale rozešli. Nemohla jsem si najít nikoho, kdo by mi vyhovoval, komu bych se chtěla plně oddat tak, jako Jirkovi… s nikým, jako by to nebylo stejné, stejně dobré.
Tři roky uplynuly jako voda a já jsem stále nikoho neměla. Byla jsem nešťastná a osamělá, když na mě na kalendáři zasvítilo datum značící den, kdy jsme se měli s Jirkou sejít v kavárně. Hodně jsem přemýšlela, jestli mám chodit – co když on někoho má a nepřijde? Co když tam budu sama trapně v očekávání sedět, s nadějí a on nikdy nepřijde? Nakonec jsem ale tyto černé myšlenky zahnala a rozhodla jsem se, že zkusím své štěstí. V určený den jsem se tak na smluvený čas do kavárny vydala.
Na smluvený sraz dorazil
S bušícím srdcem jsem vešla dovnitř a měla pocit, že snad omdlím. Pomalu jsem se kavárnou vydala a rozhlížela se, jestli ho neuvidím… Jirka ale nikde. Prošla jsem skoro celý podnik a srdce mi kleslo zklamáním. Už jsem byla připravena odejít, když najednou se za mnou, zpoza zapadlého koutu, ozvalo zavrzání židle.
„Lenko?“ slyšela jsem překvapený hlas vyslovovat moje jméno a prudce se otočila. Stál tam Jirka, o tři roky starší, s delšími vousy a strhaným obličejem, ale pořád ten stejný Jirka, kterého jsem si pamatovala.
„Ty jsi přišel,“ vydechla jsem dojatě a začalo mi bušit srdce radostí.
„Přišel,“ přikývl a pousmál se, „Lenko… ani nevíš, jak jsi mi chyběla.“
Zkusili jsme to znovu a vyšlo to
Ukázalo se, že ač náš vztah rozhodně nebyl dokonalý, ani jeden jsme si nedokázali najít lepší, smysluplnější. I přes to všechno, co jsme si udělali a řekli, jsme se milovali a nedokázali být s nikým jiným. A tak jsme se, jak jsme si slíbili, znovu dali dohromady. A bylo to to nejlepší, co mě potkalo. Náš vztah jako kdyby se zahojil, oba jsme se začali snažit a opět se do sebe dokázali zamilovat. A jsme spolu dodnes, v již silném a stabilním poutu. Teď plánujeme svatbu, Jirka mě před půl rokem požádal o ruku. Myslím si, že je to důkaz toho, že lidé, co k sobě patří, si k sobě cestu najdou.
