
Lucie chtěla na přítelovy rodiče udělat co nejlepší dojem, ale seznámení na Silvestra skončilo naprostým fiaskem. Po několika skleničkách od budoucích příbuzných ztratila zábrany a noc zakončila sérií ostudných trapasů. Domů odjížděla s nálepkou alkoholičky, které se teď bude jen těžko zbavovat.
Můj přítel Adam, se kterým chodím bezmála půl roku, mi oznámil, že by mě rád seznámil se svými rodiči. Rozhodně to nebylo něco, co bych chtěla podniknout ráda, podobná setkání mě stresovala a neměla jsem s nimi zrovna dvakrát dobré zkušenosti.
Seznámení na Vánoce jsem odmítla
„Rád bych tě vzal k nám domů na Štědrý den… to je ideální důvod, proč se seznámit,“ navrhl mi krátce před Vánoci. Skoro jako kdybych zkameněla. Vánoce mají být svátky klidu a míru a rozhodně jsem se nechtěla stresovat, jaký udělám první dojem, jak se budu jeho rodičům líbit a podobně… chtěla jsem si svátky prostě užít.
„To spíš ne… ráda bych byla s našima,“ odmítla jsem ho opatrně, ale rázně. Adam z toho byl smutný.
„Rodina je pro mě opravdu důležitá a přál bych si, aby ses její součástí stala co nejdřív,“ vysvětloval mi a u toho usilovně přemýšlel, „chci, aby ses s nimi seznámila hned, jak to půjde… a co takhle na Silvestra?“
„Na Silvestra?“ naklonila jsem hlavu na stranu poněkud vyděšeně, Silvestr byl jako kdyby za rohem. Adam horečně přikývl.
„Jojo. Stejně jsme říkali, že nemáme kde být… tak pojedeme s mojí rodinou na chatu. To je skvělý nápad.“
Chtěla jsem udělat dobrý první dojem
Ani za nic se mi jeho nápad nelíbil, ale neměla jsem sílu protestovat. A tak minuly Vánoce i svátky a já se začala balit na rodinnou chatu mého přítele. Cítila jsem se nesmírně vystresovaná – Adam byl opravdu muž mých snů a po všech neúspěších, které jsem v lásce zažila, jsem už doufala, že bude mým posledním. Opravdu jsem chtěla, aby mě jeho rodina měla ráda, abych udělala dobrý dojem… neustále jsem přemýšlela nad tím, jestli pro ně budu dost dobrá, jestli mě jako partnerku svého syna schválí, jestli se jim budu líbit…
V den odjezdu na chatu jsem měla úplně stažený žaludek a nic jsem nejedla. Cestou v autě jsem sotva promluvila a když se mě Adam zeptal, jestli jsem v pořádku, jen jsem prázdně přikývla.
„Neboj, moje rodina je moc hodná a přátelská,“ snažil se mě konejšit a pohladil mě po stehně, „hned tě přijmou mezi sebe.“
Každý mi dával do ruky skleničku
A to se také stalo. Jen co jsme dorazili, mě všichni vítali, objímali a kladli mi různé otázky.Byla jsem středem pozornosti, upínaly se na mě desítky očí, neustále mě někdo bral za paži a někam vedl.
„Na, tady na přípitek… domácí slivovice! To je na Moravě tradice, že zapíjíme nové členy rodiny,“ strčil mi do ruky skleničku Adamův děda. Za pár minut jsem zase popíjela u krbu víno s jeho tetičkami, pak jsem musela jít okoštovat domácí pálenku.
„Dobrá, že,“ plácal mě Adamův táta po rameni, když jsem se ostrým alkoholem málem udusila, „tak si dej ještě jednoho panáčka, pořádně ti propálí krk a už nikdy nebudeš nemocná.“
Pak mě zastavila Adamova sestra, když jsem se, už mírně podnapilá, snažila najít toaletu.
„Tady na kuráž,“ zašeptala a vložila mi do ruky nějaký drink, „naše rodina dokáže někdy být trochu moc… tak pojď, až do dna, ať se trochu uklidníš.“
Z večera si nepamatuji zhola nic
Tento rozhovor bylo to poslední, co jsem si ze Silvestra u Adama pamatovala. K sobě jsem přišla až po mnoha hodinách, když jsem ležela zabalená v dece a s mokrým šátkem na hlavě na gauči, vedle jsem měla lavor a bylo mi neskutečně špatně. Nic jsem si nepamatovala, ale podivné pohledy různých členů rodiny, kteří se na mě chodili koukat jako na nějakou exhibici, mi říkaly, že je to možná dobře, že si na nic nevzpomínám, že jsem se asi pořádně ponížila.
„Svlékla ses a polonahá skočila do vířivky,“ dal se Adam do vyprávění, když mi nad lavorem držel vlasy a já se dávila, „pak jsi omylem zapálila mámě koberec, když ses snažila uhasit náš krb. Pokusila ses líbat s mým tátou – neberu si to osobně, neboj – a pak ses málem porvala s mojí sestřenicí.“
„To zní hrozně,“ úpěla jsem a bylo mi zle ze studu, „jak jsem se mohla takhle zřídit?“
Mají mě za alkoholičku
Když jsem dnes dopoledne odjížděla, už ke mně Adamova rodina nebyla tak přívětivá jako při mém příjezdu. Koukali se na mě odměřeně, sotva mi potřásli rukou. Bylo mi hrozně trapně, tolik mi záleželo na tom udělat dobrý dojem, a takhle jsem se ponížila. Naposledy jsem se loučila s jeho mamkou, která si mě starostlivě prohlédla a pak tiše pronesla: „Škoda, že jsme to o tobě nevěděli, vypadalo by to jinak. Hlavně, ať se z toho dostaneš.“
Vůbec jsem nechápala, o čem to mluví a v autě jsem Adamovi o naší divné interakci řekla. Adam se na mě po očku podíval, chvíli zaváhal a pak si dlouze povzdechl.
„Všichni si teď myslí, že jsi nějaký alkoholik. Prý bych ti měl zařídit odvykačku.“ Šlo vůbec udělat horší první dojem, než jaký jsem udělala já?
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




