Lukáš (35): Manželka dala našemu synovi své příjmení. Myslel jsem, že mi to nebude vadit

S Terezou jsme spolu osm let, z toho pět let manželé. Už před svatbou si plánovala nechat své příjmení. Pracuje jako architektka a pod svým jménem už měla vybudovanou pověst. Navíc byl její dědeček vážený lékař, na kterého je celá rodina dodnes hrdá.

Mně to tehdy nevadilo, mám totiž neobvyklé příjmení, které lidé často komolí. Když se měl narodit syn, Tereza navrhla, aby se jmenoval po ní. Její příjmení se ke jménu Matyáš mnohem víc hodilo, a navíc by pokračovala rodinná tradice. Napadlo mě, že by mohl mít obě příjmení. Tereza to ale odmítla, prý by zněla dohromady hrozně, skoro jako jazykolam. Když jsem si je zkusil vyslovit nahlas, musel jsem jí dát za pravdu. Souhlasil jsem tedy s jejím návrhem. Dnes jsou Matyášovi čtyři roky a já toho začínám litovat.

Kristián (34): Přítelkyně pojmenovala dceru po babičce a dala jí své příjmení. Všechno bez mého souhlasu

Připadám si jako někdo cizí

Poprvé mě to zamrzelo při zápisu do školky. Učitelka automaticky předpokládala, že Tereza je Matyášova matka a já její nový partner. Samozřejmě jsem ji opravil, ale podobné situace se opakují. Když někam jedeme nebo se seznamujeme s lidmi, manželka se synem tvoří podle příjmení jeden celek. Já jsem ten třetí.

Nedávno se mě vzdálenější příbuzný zeptal: „A Matyáš je tvůj vlastní, nebo ho má Tereza z předchozího vztahu?“ Vysvětlil jsem mu, že je samozřejmě můj. „Tak proč se nejmenuje po tobě?“ divil se. Připadal jsem si jako hlupák. Přitom jsem to byl já, kdo s tím před čtyřmi lety souhlasil.

Jaroslav (53): Jediná dcera mě zklamala. Nechápu, že nechce nosit moje příjmení

Manželka nechápe, co se změnilo

Nakonec jsem Tereze přiznal, že mě mrzí, že syn nemá moje příjmení. Nejdřív si myslela, že žertuji. „Vždyť jsme se na tom spolu domluvili. Ty jsi s tím přece neměl nejmenší problém,“ připomněla mi. A měla pravdu. Jenže tehdy jsem vůbec nepřemýšlel, jaké to bude, až budeme mít doma čtyřletého kluka, který se jmenuje jinak než já.

Pak se mě zeptala, jestli bych chtěl Matyášovi příjmení změnit. Nedokázal jsem odpovědět. Syn už své jméno zná a všichni ho tak oslovují. „Takže ti vadí, že se nejmenuje po tobě, ale kdyby se nejmenoval po mně, bylo by to v pořádku?“ zeptala se Tereza. Tím mě dostala do úzkých. Uvědomil jsem si, že vlastně žádné spravedlivé řešení nemám.

Nora (37): Mám čtyři děti, každé s jiným příjmením. U lékaře se stydím, když nás volají do ordinace

Asi jsem trochu směšný

Vím, že příjmení ze mě nedělá lepšího ani horšího otce. Matyáše vodím do školky, chodíme spolu plavat, večer mu čtu pohádky a máme krásný vztah. Jemu je úplně jedno, jak se jmenuji. Navíc musím uznat, že Terezino příjmení se k jeho jménu opravdu hodí. Přesto mě zamrzí, když někdo mluví o manželce a synovi jako o rodině se společným příjmením a já do ní podle jména nepatřím.

„Tak sis to měl rozmyslet dřív. Teď už ji s tím neotravuj,“ řekl mi kamarád. Asi má pravdu. Jenže já tehdy netušil, že mi to jednou začne vadit. Nemůžu po manželce spravedlivě chtít, aby měnila něco, na čem jsme se společně dohodli. Přesto mám někdy pocit, že jsem ve vlastní rodině trochu stranou. Připadám si kvůli tomu malicherný, ale nedokážu se toho pocitu zbavit.

Petra (29): Dala jsem synovi svoje příjmení. Dokud si mě partner nevezme, nezměním to

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].