Facebook
Instagram
Někdo kdysi řekl, že žít s jedním člověkem několik desítek let je utopie. Některým párům se to podaří, ale jak jdou roky a staletí, je to stále vzácnější. Může se stát, že láska zmizí, ale pak by mělo nastoupit přátelství a slušné chování. To ostatně soudí i Marie.
Žijeme spolu bez velkých dramat a vlastně i bez problémů skoro patnáct let. A najednou se zdá, že je všemu konec. Nemůžu tomu vůbec uvěřit, ale asi se budu muset vyrovnat s realitou.
Nový přítel na mě čekal před domem
Potkali jsme se docela náhodou – v kině, kde jsme seděli vedle sebe. Vlasta tam byl s kamarádem, já s kamarádkou. Pokukovali jsme po sobě, ale nemůžu říct, že nějak puberťácky – oběma nám bylo už ke třiceti a byli jsme, jeden jak druhý, přesvědčení, že jsme zadaní. Jaké bylo moje překvapení, když na mě Vlasta pár dní na to čekal před domem, kde bydlím. „Kde ses tady vzal?“ „Čekám na tebe!“ Vlastně na vás, tehdy jsme si ještě vykali. „Jak víte, kde bydlím?“ Jen se zaculil – nejspíš mě sledoval, když jsem po kině utíkala domů – náhodou bydlím skoro za rohem.
Nechala jsem se přemluvit a dovolila mu, aby mě doprovodil na autobus. Po prstýnku jsem se nedívala – dneska už ho nosí málokdo a taky může s někým jen žít, že jo. Když jsme se rozcházeli, kývla jsem na kávu pozdě odpoledne. Vrtalo mi hlavou, jak dlouho to ráno na mě čekal – od pěti, od šesti, od sedmi? Dočkal se až v půl deváté…
Smířila jsem se s tím, že má děti
Už na té první kávě z něho vylezlo, že není zas tak úplně volný. „Mám dvě děti, tříleté a půlroční,“ přiznal mi. Šokovalo mě to. Hned na to dodal: „Rozešli jsme se…“ Přišlo mi hodně zvláštní, že opustil matku tak malých dětí, z nichž jedno je ještě kojenec. Neznala jsem ale důvody, Vlasta na mě působil dojmem velice slušného a klidného člověka, takže jsem do toho nešťourala. Pochopila jsem, že děti jsou u matky a že si je Vlasta sem tam bere k sobě – jen na pár hodin.
Začali jsme spolu chodit. A brzy na to mě požádal, jestli bych se k němu nepřestěhovala. Bydlela jsem v podnájmu na druhém konci města, neustále s domácím diskutovala o tom, že nejsem doma, a tak jsem na to kývla. S tím, že s Vlastou budou mým „partnerem“ i jeho děti.
Hrozí mi, že zůstanu sama a bezdětná
Vlastovy děti byly u nás zprvu jen o víkendech, později došlo na střídavou péči. Žili jsme v kolotoči práce, školka, škola, zkrátka zažívali běžné starosti rodiny. Samozřejmě přišla řeč i na dítě – chtěla jsem být matkou – ale Vlasta prohlásil: „Dvě děti mi bohatě stačí, jsou i tvoje, ne? Vždyť se o ně staráš od mala! Třetí dítě rozhodně nechci!“ I když mě to mrzelo, souhlasila jsem. K oběma holčičkám jsem se upnula, starala se o ně, byla pro ně, myslím si, tou nejlepší (skoro) mámou.
A pak se to stalo. Můj partner se dal dohromady s jakousi pětadvacítkou! Je fakt, že se to mužům ve středním věku stává, myslela jsem si, že ho to přejde – ale právě naopak. Celé dny a noci o něm nevím, starám se o jeho děti a on je s ní…
Jsem v bezvýchodné situaci – holčičky nechci opustit, ale zase mám dělat blba? Mám mu sloužit, když se mucká s jinou? Nejspíš se budu muset sebrat a jít. Ani nevím kam. Kdybych měla aspoň dítě, nezůstala bych úplně sama. Ale ve svém věku už ho nejspíš mít nebudu.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Leona Machálková touží po nové lásce: O deset let mladšího bych zvládla, chci ještě něco zažít
Související články
