Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Kristýna kroutí hlavou nad svou snachou. Ta je totiž tak líná, že celé dny jen sedí doma u televize a děti nechává ve školce až do večera. Nehne ani prstem a celá domácnost je na Kristýně. Proto se rozhodla pro radikální krok.
Každý den vstávám v šest, i o víkendech. Je to zvyk, který jsem si osvojila za ta léta práce a péče o domácnost. I když jsem teď v důchodu, rozhodně se nenudím – třikrát týdně chodím vypomáhat do školní knihovny. Miluju vůni starých knih a klid, který tam panuje. Je to takové moje útočiště. Pak jdu na nákup, uvařím, uklidím...
Snacha mi vůbec nepomáhá
Můj syn Filip se před devíti lety oženil s Petrou. Tehdy mi připadala jako milá, trochu plachá dívka, která potřebuje oporu. Pomohla jsem jí. Když přišly děti – dva úžasní kluci – nabídla jsem Filipovi a Petře střechu nad hlavou. Hodilo se jim to. Měli finanční problémy, Filip tehdy pracoval jen na částečný úvazek a Petra tvrdila, že se našla v roli matky.
Zpočátku jsem byla ráda, že jsou vnoučata u mě. Brzy jsem si ale začala všímat věcí, které mě znepokojovaly. Kluci bývali ve školce až do večera, Filip byl v práci a Petra – místo aby doma něco udělala – celé dny ležela na gauči. Koukala na jeden seriál za druhým.
Z knihovny jsem se vracela unavená a s taškami plnými potravin. Čekal mě dřez přetékající špinavým nádobím, všude se válely hračky, na nábytku byl prach. A ona měla pohled upřený na obrazovku.
Snacha se začala vztekat
Věděla jsem, že si s Petrou musím promluvit, čekala jsem jen na správný okamžik. Nebo spíš – sbírala jsem odvahu. Jednoho dne k tomu došlo. Vrátila jsem se z knihovny a ona jako obvykle ležela na gauči. Děti ještě nebyly doma, podle Petry je lepší, když se vyblbnou ve školce. V obýváku byl nepořádek, na zemi se válely hračky a na křesle byla hromada prádla.
„Chtěla bych si s tebou promluvit,“ nadhodila jsem.
„Teď hned?“ zeptala se, aniž by spustila oči z televize.
„Ano, teď, Petro,“ řekla jsem rozhodně. „Připadám si tu jako služka. Nakupuju, vařím, uklízím – a ty jen sedíš. Děti nejsou doma, máš čas. Mohla bys aspoň jednou zapnout myčku nebo vyluxovat.“
Konečně se na mě podívala. V jejích očích jsem neviděla stud – jen vztek. „Nemusím,“ vyštěkla. „Nejsi moje máma. Nebudeš mi poroučet.“
Zůstala jsem stát jako opařená. „Máš pravdu, nejsem tvoje máma. Ale jsem matka Filipa a babička tvých dětí. A v tomhle domě toho dělám víc než ty.“
„To jen proto, že chceš mít všechno pod kontrolou!“ zvýšila hlas. „Všechno musí být po tvém! Děláš to jen proto, abys mi to mohla vyčítat!“
Neodpověděla jsem. Jen jsem se podívala na stůl, kde byly drobky od snídaně a nedopitý hrnek kávy. Když jsem se na to večer zeptala Filipa, pokrčil rameny. „Nechci se do toho plést. Jste každá úplně jiná,“ řekl. „Nemá cenu přilévat olej do ohně.“
V tu chvíli jsem pochopila, že jsem v tom sama...
Hádka se snachou
Následovaly tři dlouhé měsíce předstírání, že je všechno v pořádku. Petra dál nedělala vůbec nic a já se přistihla, že počítám hodiny do odchodu do knihovny – jen abych s ní nemusela být doma. Kluci byli zlatí, ale ani oni nedokázali vyvážit to napětí, které u nás viselo od rána do večera.
Jednoho dne, když byl Filip v práci a Petra zase ležela na gauči a projížděla telefon, jsem to řekla nahlas a bez obalu: „Buď se zapojíš do chodu domácnosti, nebo se odstěhuješ.“
Podívala se na mě, jako bych právě oznámila, že chci v obýváku pořádat cirkus. „Prosím?“ zeptala se nechápavě.
„Slyšelas. Mám dost špíny a nepořádku. Mám dost toho, že mě někdo využívá. Když jsem vás u sebe nechala bydlet, doufala jsem, že spolu dokážeme vyjít a budeme si pomáhat. Ale tohle už snášet nebudu.“
Vyskočila z gauče a přišla ke mně. „Filip mě sem pozval. Nemáš právo mě vyhodit!“
Sevřela jsem pěsti. Tušila jsem, že řekne něco takového. A přesto to zabolelo.
Syn s tím nic neudělal
Večer, když se Filip vrátil domů, zavolala jsem si ho do kuchyně. „Nerespektuje mě,“ řekla jsem tiše. „I já mám svoje hranice. Nechci, aby moje vnoučata vyrůstala v domě, kde je lenost a neúcta normou. Buď s tím něco uděláš ty, nebo já.“
Chvíli mlčel. „Mami, nedělejme z toho drama. Petra není dokonalá, ale je to matka mých dětí. Vím, že to teď mezi vámi skřípe. Zkuste se nějak domluvit...“
„Domluvit?“ zopakovala jsem. „S ní se nedá domluvit na ničem.“
„Nechci nikoho vyhazovat,“ kroutil hlavou. „Ale taky nechci, abys tohle musela snášet. Řeknu jí, že se musí změnit. Promluvím si s ní.“
Jenže on si s ní nikdy nepromluvil. Bylo mi jasné, že jestli se má něco změnit, musím to udělat sama.
Vyhodila jsem snachu z domu
Věděla jsem, že Petra půjde do nákupního centra podívat se na nějaké hadry. Když odešla, sbalila jsem jí věci a složila jsem je před dům. Pak jsem zavolala sousedovi, aby mi pomohl vyměnit zámek. Filip věděl, co mám v plánu, a nic nenamítal. Když se Petra vrátila a pochopila, co se děje, naštvala se. „Co to má znamenat?“ zakřičela.
„Tohle je moje rozhodnutí. A nehodlám ho měnit,“ odpověděla jsem klidně.
Bušila do dveří, volala Filipovi, ale ten to nezvedal. Stála jsem za těmi dveřmi vyčerpaná, ale přesvědčená, že je to jediné možné řešení.
Petra si odvezla věci k matce. Filip přespával s kluky u kamaráda, a pak se nastěhovali do podnájmu o dvě ulice dál. Vnoučata jsem vídala jen o víkendech. Stýskalo se mi, ale měla jsem klid, jaký jsem nezažila celé roky.
Cítím vinu – ne vůči ní, ale vůči dětem. Zaslouží si domov, kde nikdo nekřičí, kde se nikdo necítí nechtěný. Mrzí mě, že můj syn nebyl rozhodnější. Ale je to jeho život, jeho volba. Možná právě teď, když zůstal s dětmi sám, pochopí víc než za všechny ty roky. Doufám, že to bude lekce. Pro nás všechny...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
