Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Paní Marie je čtyřnásobná babička. I když má svoje vnučky ráda, opravdu si rozumí jenom s jednou. Mají spolu krásný vztah, vnučka se o Marii zajímá a mají si o čem povídat.
Moje děti mi dopřály čtyři vnučky. Každá z nich je pro mě něčím výjimečná a důležitá. Miluju je všechny, ale nejraději mám Terezu. Vím, že by se to nemělo říkat, ale nemůžu si pomoct. S ní mě spojuje upřímné, hluboké pouto, za které jsem vděčná každý den. Když člověk překročí sedmdesátku, rodinné vztahy pro něj začnou mít úplně jiný význam. Je příjemné vědět, že pro někoho ještě něco znamenáte.
Na své vnučky si nemůžu stěžovat. Volají mi, navštěvují mě a rády mi vyprávějí, co mají nového. Babička je zkrátka někdo, komu můžete říct víc než mámě nebo možná i nejlepší kamarádce. Je to krásný pocit, který mě naplňuje radostí. Jenže pravda je taková, že jen Tereza má v sobě něco, díky čemu jsme na stejné vlně. Ona se opravdu snaží mi porozumět a má jednu důležitou vlastnost, kterou ostatní postrádají – umí naslouchat celým srdcem...
Moje vnučka je jiná
Dodnes si pamatuju, jak mi Tereza – to jí ještě nebylo ani pět – nakreslila přáníčko k narozeninám. Napsala do něj: „Pro nejlepší babičku na světě.“ Už tehdy uměla psát, i když písmenka byla kostrbatá. Vůbec mi to nevadilo, naopak, dojalo mě to. Tereza se vždycky ráda učila a objevovala nové věci. Číst a psát uměla docela slušně ještě dřív, než šla do školy.
Jednou jsme spolu dělaly knedlíky. „Babi, můžeš mi dát recept?“ zeptala se. Nevzpomínám si přesně, kolik jí tehdy bylo, asi šest nebo sedm. Samozřejmě jsem jí ho nadiktovala a ona si ho pečlivě zapsala, jako by právě objevila střežené rodinné tajemství. Ten recept používá dodnes.
Tehdy mi došlo, že je jiná. Na rozdíl od své mladší sestry a sestřenic nikdy neměla potřebu sedět hodiny před televizí. Měla raději knížky a vyprávění o tom, jak to bylo dřív. „Babi, povíš mi znovu, jak ses seznámila s dědou?“ prosila mě pořád dokola. Já se vždycky jen usmála a začala jsem vyprávět. Nejlepší bylo, že nezáleželo na tom, kolikrát už ten příběh slyšela. Vždycky poslouchala, jako by to bylo poprvé.
Její sestra Anna byla – a stále je – úplně jiná. Co jedním uchem vletí dovnitř, druhým vyletí ven. Nedokáže se opravdu ponořit do rozhovoru. Dcery mého syna, Lucie a Andrea, jsou na tom podobně. Pořád něco vyprávějí, ale málokdy to má nějakou hloubku. Jsou hodně zahleděné do sebe a jen výjimečně se zeptají, jak se mám. A když už se zeptají, působí to spíš jako povinnost než opravdový zájem.
S Terezou to vždycky bylo jiné. Není divu, že je mojí nejoblíbenější vnučkou, i když se snažím nedávat to moc najevo, abych ostatním holkám neublížila.
Vím, že to dotáhne daleko
Terezina mladší sestra Anna nedávno slavila osmnácté narozeniny. Uspořádala oslavu v nějakém moderním klubu. Nebyla jsem z toho nadšená. Aby se člověk dorozuměl, musel překřičet hudbu. Ten hluk byl nesnesitelný. Ani ji nenapadlo, že já ani její rodiče už nejsme puberťáci, takže to není prostředí pro nás.
„Pojď, babi, projdeme se,“ navrhla Tereza, když viděla, jak jsem z toho vyčerpaná. Ona jediná si všimla, že se necítím dobře. Ještě i vtipkovala, že by si taky radši dala řízek než sushi. „Děvče, ty mě znáš,“ pomyslela jsem si a usmála se. Dokonale si rozumíme. Tereza má všech pět pohromadě. Studuje práva a jsem si jistá, že to v životě dotáhne daleko.
Lucie, starší dcera mého syna, mezitím už potřetí změnila obor, prý se stále hledá. Její sestra Andrea má v hlavě jen kluky. Jeden nevydařený vztah střídá druhý a o ničem jiném nedokáže mluvit. Jen přidává na internet upravené fotky, které mají ukázat, jak skvělý život vede. Nejspíš tím ale klame jen sama sebe.
Když za mnou Lucie a Andrea přijdou, pusy se jim nezastaví. Těší mě, že přijdou, ale přesto mě to rozčiluje. Jako by si myslely, že už jsem si svoje odžila a nemám co říct. Samozřejmě všem vnučkám volám, když mají narozeniny nebo svátek, zajímám se, co mají nového, ale jen u Terezy je to upřímné. Proč? Protože ona je opravdová. A to si nekoupíte, ani když máte na Facebooku ty nejdokonalejší fotky pod sluncem...
Jsem na ni pyšná
„Babi, mám jeden šílený nápad,“ řekla mi Tereza jednoho dne, když jsme seděly v kuchyni a vychutnávaly si štrúdl.
„Ty a šílený nápad? To k sobě moc nejde...“ mrkla jsem na ni.
„Neboj, nic bláznivého dělat nebudu,“ zasmála se. Miluju její smích. Působí jako balzám na moje staré srdce. „Chtěla bych jednou sepsat všechny tvoje vzpomínky do knížky,“ pronesla. „Škoda, že už nežije děda, určitě by mi řekl spoustu zajímavých věcí.“
„To tedy ano...“ zasnila jsem se při vzpomínce na mého milovaného muže. Vnučky bohužel neměly možnost poznat ho. Zemřel na rakovinu, když bylo Tereze teprve pět. Nesnášel doktory, vyhýbal se jim jako čert kříži, a kvůli tomu dlouho zanedbával své zdraví. Když mu už bylo opravdu zle, šel konečně na vyšetření. Jenže už bylo pozdě. Nádor byl ve velmi pokročilém stadiu. Lékaři jen bezmocně krčili rameny a on zemřel pár měsíců po stanovení diagnózy.
„Co myslíš, je to dobrý nápad?“ vytrhla mě Tereza ze zamyšlení.
„Když se do toho pustíš ty, určitě z toho vznikne něco krásného. Chtěla bych se toho dožít...“
„Neboj se, dožiješ...“ pohladila mě po ruce.
Jsem na Terezu opravdu pyšná. Přála bych si, aby si z ní moje ostatní vnučky vzaly příklad. Jen by jim to prospělo...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Související články
