Marie (74): Připadám si zbytečná. Moje děti na mě nemají čas a vnoučata babiččinu kuchyni vyměnila za fast food

Je mi 74 let, mám učitelský důchod – což asi mluví za vše o stavu mé peněženky – a tělo, které se pomalu chystá na odchod z tohoto světa. Jsem už dvacet let vdovou a moje děti, syn Kamil a dcera Kateřina, bydlí v jiných částech Prahy a na starou matku nemají čas. O vnoučatech ani nemluvím. Ta raději jezdí k těm druhým prarodičům, kteří jsou mladší, movitější a kupují jim drahé telefony a další vymoženosti. Můj život už roky jen tak protéká kolem dveří mého bytu a málokdy u mě někdo zaklepe.

Jitka (45): Odstěhovala jsem se do vysněného domku za městem. Samota mě ale zaskočila

Cítím se osamělá

Mým jediným a nejlepším přítelem se stal kocour Kasper, kterého jsem kdysi našla zuboženého na trávníku. Kamarádky mi už pomřely a sousedé v našem starém činžáku jsou pro mě cizí lidé. Vzpomínám na doby, kdy byl soused jako člen rodiny, slavili jsme společně narozeniny a vzájemně si hlídali děti nebo zalévali kytky. Dneska už bych si od nikoho netroufla jít půjčit ani vajíčko nebo sůl. Ze staré gardy zbyli jen dva sousedé, které jsem kdysi učila ve škole, ale bohužel jsem je ničemu dobrému nenaučila.

Mou jedinou radostí bývalo vaření, ale dnes už v kuchyni trávím minimum času. Dřív jsem vyvářela pro děti, které si jídlo odvážely v krabičkách, jenže vnoučata vyrostla a babiččina kuchyně jim přestala chutnat. Moje dcera mi jednou bez obalu vmetla do tváře, že děti teď raději jedí hamburgery a fast food z přepáleného oleje. Kateřina mi tuhle pravdu mohla aspoň trochu podat citlivěji, ale ona nikdy nebyla jemná povaha a já jsem ji zřejmě nedokázala lépe vychovat.

Tereza (65): Odkládaná cesta do Itálie mi změnila život. Díky náhodnému setkání u fontány už nejsem sama

Sousedé jsou jen cizinci

O lidech v domě vím jen to, co vypozoruji z okna nebo na chodbě. Na mém patře bydlí ještě jeden osamělý, smutný pán a o patro výš tlustí manželé. Také tam bydlí mladý pár, který často pořádá hlučné večírky. Jednou jsem ty dva potkala na schodech, jak se tam líbali, a když jsem jim řekla, že by se měli stydět a jít raději domů, ten kluk mi drze odsekl, že stydět by se měl spíš ten, kdo se na ně kouká.

Dcera Kateřina, která mě tehdy doprovázela k lékaři, nad mým chováním jen zakroutila hlavou a v autě mi řekla, že se mnou to nevydrží ani anděl strážný a že se nemám divit, že za mnou vnučka Tereza nechce chodit. Tu vídám jen dvakrát do roka o svátcích. Když byla malá, ještě se mnou mluvila, ale teď ze sebe sotva vypustí „ahoj“. Dnešní mladí už zřejmě neznají úctu ke starším a raději jen koukají do svých displejů.

Natálie (40): Doufala jsem, že po rozvodu mi samotu pomůže zahnat soused. On se však nedokáže zbavit své minulosti

Můj smutný život

Bydlím sice v prvním patře, ale ven chodím málokdy, protože ty vysoké schody v činžáku už prostě neudýchám. Celé dny sleduji televizi, čtu nebo koukám kukátkem, jestli se na chodbě něco neděje – ne ze zvědavosti, ale z prosté touhy po lidech.

Syn mi sice posílá kurýra s nákupem, ale dcera za mnou občas pošle sociální pracovnici, která na mě jen nepříjemně vrčí, ať se pohnu, protože spěchá k dalšímu pacientovi. Pak mi nezbývá než večer plakat do polštáře, zatímco Kasper tiše přede vedle mě a dělá mi společnost v mé samotě.

Alena (67): Můj prázdný dům mi ukázal, že štěstí není v úsporách, ale v lidech

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].